Čas jen pro mě

Pokud si pamatuji, dětství byla krásné. Táta byl chytrý a schopný chlap. Učil fyziku a matematiku na střední škole, později se stal ředitelem gymnázia. Máma pracovala jako sekretářka.

Kolotoč dluhů

První problém přišel v době, když jsem začala chodit na gymnázium. Máma si půjčila od kolegyně Jiřiny peníze, celkem pět tisíc. Na vracení ale zapomínala a – jak jsme se dozvěděli později – vymýšlela si různé historky. „Je mi moc líto, co se stalo vaší mamince,“ zavolala jednou Jiřina mému otci. „Ale já jsem s klukem sama, peníze si netisknu a teď těch pět tisíc potřebuju na zaplacení jazykového letního tábora.“ – Táta zůstal jako opařený. Vůbec ničemu nerozuměl.

„Heleno, proč sis půjčovala pět tisíc? Vždyť to přece nepotřebuješ,“ chtěl po mámě vysvětlení. – „Nevím,“ řekla jen. Tak táta osobně odnesl s kyticí a omluvou pět tisíc Jiřině. Jenže tím to bohužel neskončilo. Scénář byl podobný. Otci v různých intervalech zavolal někdo ze širší rodiny nebo ze známých a dožadoval se peněz, které si půjčila máma.

Všichni jsme v žili v kolotoči máminých dluhů a jejich splácení. V průběhu té doby jsme s bratrem dostudovali. On vysokou stihl, já už ne. Nastoupila jsem do zaměstnání a oba jsme pomáhali tátovi se splácením. Ten se s tou ostudou těžce vyrovnával. Nikdy nevěděl, z jaké strany kdo vyskočí s tím, aby zaplatil. Zhoršily se mu potíže se srdcem, léčil se s vysokým tlakem.

Tátovo srdce to nevydrželo

Máma se chovala jako dítě, byla to posedlost. Teď zpětně vím, že byla nemocná a měla se léčit. Jenže tenkrát nás to nenapadlo. Báli jsme se o tátu. „Mami, jestli s tím půjčováním nepřestaneš, táta to nepřežije,“ zvýšeným hlasem jí řekl Tomáš. Trochu se zalekla a pár měsíců byl klid.

To nejhorší ale teprve přišlo, když máma objevila „kouzlo“ společností, které vám okamžitě půjčí – na velký úrok. V té době navíc přišla o místo a zůstala na podpoře. Půjčka, další půjčka, aby bylo na splacení… tak to šlo pořád. Dvě exekuce se nám podařilo odvrátit a ututlat před otcem. U třetí už bohužel byl. Dostal těžký infarkt a skončil v nemocnici, poté v invalidním důchodu.

Po jedné návštěvě příbuzných mi zavolala teta, mámina sestra: „Raduško, ztratil se mi zlatý prsten s brilianty. Víš, je mi to trapné,“ pomalu mluvila, „ale bylo to ten den, kdy u nás byla Helena. Myslela jsem si, že jsem ho někam zašantročila, ale objevila jsem ho v zastavárně,“ odmlčela se. „Tam mi potvrdili, že ho tam přinesla Hela. Musela jsem si prsten vykoupit zpátky, je to rodinná památka.“ Když se o tom náhodou dozvěděl táta, jeho srdce už to nevydrželo. Zemřel v pouhých čtyřiapadesáti letech, už to bude deset let.

Je nemocná, ale neléčí se!

Mámu jsme odvezli na psychiatrické vyšetření, ale odmítla se léčit. „Já přece nejsem blázen,“ reagovala na naše naléhání. Nepomohly ani výhrůžky, že se s ní přestaneme stýkat. Nevadilo jí to, prý si s ní nerozumíme, chceme ji omezovat a nepřejeme jí, aby si užívala život!

Našla si přítele a odstěhovala se k němu. My s bratrem splácíme nekonečné dluhy. Oba máme rodinu a vlastně okrádáme vlastní děti. Doslechli jsme se, že máma si teď zamilovala e-shopy a objednává si různé zboží…

Podle psychiatra je nemocná, ale co dělat s dospělou ženskou, která si to nepřipustí a dál nás všechny ničí?