Šlo to rychle, za týden u mě bydlel. „Svůj byt rekonstruuju, skáču tam přes stavební materiál, to víš, kovářova kobyla,“ smál se. „Dokud to nebude hotové, raději ti to nebudu ukazovat. Pak se tam přestěhujeme a tvůj byt budeme pronajímat,“ plánoval. Rekonstrukce se protahovala, ale já jsem to nějak neřešila.
Uběhlo pár měsíců, Lukáš se u mě doslova „uhnízdil“. Zkraje mě občas pozval na večeři, to postupně zmizelo. Celou režii domácnosti jsem financovala já. On tvrdil, že platí všechno kolem svého bytu, ten jsem ale do té doby neviděla.
„Nezajdeme se podívat taky někdy k tobě?“ navrhla jsem jednou o víkendu. – „Martinko, to pro tebe musí být překvapení! Do rozbitého bytu tě nepovedu.“ – „A nenapadlo tě, že mám o společném bydlení taky nějaké představy? Že bychom to měli řešit společně?“ trochu jsem zvýšila hlas. – „Tak tam někdy zajdeme. Zatím si rozmysli, jakou bys chtěla kuchyň.“
Nemusím asi zdůrazňovat, že návštěvu bytu odkládal. Já jsem taky pomalu střízlivěla z velké zamilovanosti a začala pochybovat o tom, co mi říká. A občas jsem narazila i na drobné nesrovnalosti. Nakonec jsem se rozhodla, že se vypravím obhlédnout Lukášův byt aspoň zvenku.
Stála jsem před krásným činžovním domem na Vinohradech, když mě oslovila mladá žena asi v mém věku: „Jdete dovnitř? Sháníte někoho?“ – „No, víte, přítel tu rekonstruuje byt, chce to mít pro mě jako překvapení, ale já bych to ráda viděla…“ – Žena se na mě překvapeně podívala: „V tomhle domě se ale nic žádný byt neopravuje. Naposledy jsem všechno předělala já, když jsem konečně vyhodila manžela! Jak se ten váš přítel jmenuje?“
„Lukáš…,“ ani jsem nestačila říct příjmení a ona se nahlas rozesmála. „Tak on si nedá pokoj! Vždyť to je můj bývalý manžel! Neseznámil se s vámi náhodou v kadeřnictví nebo na pedikúře? To je totiž jeho styl, zajít do lepšího salónu na nějakou proceduru a někoho sbalit a nějakou dobu se přiživovat,“ řekla. „Já jsem Karolína,“ dodala. „Neprobereme to u kafe?“
Lukáš sice opravdu podnikal, ale jeho firma měla dluhy. Půjčku vytloukal půjčkou. Po rozvodu Karolíně dokonce zmizelo z účtu tři sta tisíc, než mu stačila odebrat dispoziční právo. „Slíbil, že je bude splácet, zatím poslal asi dvacet, ale až potom, co jsem vyhrožovala policií. Stejně tak nepravidelně platí alimenty na Anežku,“ povzdechla.
To mi doslova spadla brada. „On má dceru?!“ – „Budou jí tři, naposledy ji viděl před dvěma lety.“
Zjistila jsem, že za dva roky, co je rozvedený, jsem asi třetí přítelkyně. Nemá totiž kde bydlet a v mezidobí přespává u kamaráda.
Než přišel Lukáš večer domů, stačila jsem zařídit výměnu zámku. Jeho věci byly v kufru na chodbě. Prosil, chtěl mi to vysvětlovat, ale já jsem už naštěstí pochopila, že bych dopadla jako Karolína.
Ale všechno špatné je pro něco dobré. Nějak jsme si padli do oka s Honzou, zámečníkem, který mi měnil zámek. Jsem dva roky vdaná a loni se nám narodil malý Honzík.
Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
Znáte ta banální klišé o sestřičkách a doktorech? Mně takový vztah přinesl velké zklamání. A…
Rodinné prokletí? Jak tomu jinak říkat? Já jsem svého otce nepoznala, otčím se nechal živit od mámy…
Byli jsme taková úplně normální obyčejná rodina. Máma, táta, syn a dcera. Aspoň mi to tak vždycky…
Kamarádky člověk tak nějak „sbírá“ v průběhu života. Lenu jsem potkala zhruba před deseti lety.…
Neuvědomila jsem si, že někteří lidé nechtějí slyšet pravdu. Přišla jsem tak o nejlepší kamarádku.…
„Liduško, neprohlížej pořád ty fotky, jen se zbytečně trápíš,“ říká mi tiše můj muž a já vidím…
S Robertem se známe odjakživa. Naše mámy s námi trávily čas na stejném pískovišti a my s Robertem…
Kolem mé dcery upletl pavučinu a drží ji v ní. Vztah s dětmi vyměnila za psychopatického muže.