Šlo to rychle, za týden u mě bydlel. „Svůj byt rekonstruuju, skáču tam přes stavební materiál, to víš, kovářova kobyla,“ smál se. „Dokud to nebude hotové, raději ti to nebudu ukazovat. Pak se tam přestěhujeme a tvůj byt budeme pronajímat,“ plánoval. Rekonstrukce se protahovala, ale já jsem to nějak neřešila.
Uběhlo pár měsíců, Lukáš se u mě doslova „uhnízdil“. Zkraje mě občas pozval na večeři, to postupně zmizelo. Celou režii domácnosti jsem financovala já. On tvrdil, že platí všechno kolem svého bytu, ten jsem ale do té doby neviděla.
„Nezajdeme se podívat taky někdy k tobě?“ navrhla jsem jednou o víkendu. – „Martinko, to pro tebe musí být překvapení! Do rozbitého bytu tě nepovedu.“ – „A nenapadlo tě, že mám o společném bydlení taky nějaké představy? Že bychom to měli řešit společně?“ trochu jsem zvýšila hlas. – „Tak tam někdy zajdeme. Zatím si rozmysli, jakou bys chtěla kuchyň.“
Nemusím asi zdůrazňovat, že návštěvu bytu odkládal. Já jsem taky pomalu střízlivěla z velké zamilovanosti a začala pochybovat o tom, co mi říká. A občas jsem narazila i na drobné nesrovnalosti. Nakonec jsem se rozhodla, že se vypravím obhlédnout Lukášův byt aspoň zvenku.
Stála jsem před krásným činžovním domem na Vinohradech, když mě oslovila mladá žena asi v mém věku: „Jdete dovnitř? Sháníte někoho?“ – „No, víte, přítel tu rekonstruuje byt, chce to mít pro mě jako překvapení, ale já bych to ráda viděla…“ – Žena se na mě překvapeně podívala: „V tomhle domě se ale nic žádný byt neopravuje. Naposledy jsem všechno předělala já, když jsem konečně vyhodila manžela! Jak se ten váš přítel jmenuje?“
„Lukáš…,“ ani jsem nestačila říct příjmení a ona se nahlas rozesmála. „Tak on si nedá pokoj! Vždyť to je můj bývalý manžel! Neseznámil se s vámi náhodou v kadeřnictví nebo na pedikúře? To je totiž jeho styl, zajít do lepšího salónu na nějakou proceduru a někoho sbalit a nějakou dobu se přiživovat,“ řekla. „Já jsem Karolína,“ dodala. „Neprobereme to u kafe?“
Lukáš sice opravdu podnikal, ale jeho firma měla dluhy. Půjčku vytloukal půjčkou. Po rozvodu Karolíně dokonce zmizelo z účtu tři sta tisíc, než mu stačila odebrat dispoziční právo. „Slíbil, že je bude splácet, zatím poslal asi dvacet, ale až potom, co jsem vyhrožovala policií. Stejně tak nepravidelně platí alimenty na Anežku,“ povzdechla.
To mi doslova spadla brada. „On má dceru?!“ – „Budou jí tři, naposledy ji viděl před dvěma lety.“
Zjistila jsem, že za dva roky, co je rozvedený, jsem asi třetí přítelkyně. Nemá totiž kde bydlet a v mezidobí přespává u kamaráda.
Než přišel Lukáš večer domů, stačila jsem zařídit výměnu zámku. Jeho věci byly v kufru na chodbě. Prosil, chtěl mi to vysvětlovat, ale já jsem už naštěstí pochopila, že bych dopadla jako Karolína.
Ale všechno špatné je pro něco dobré. Nějak jsme si padli do oka s Honzou, zámečníkem, který mi měnil zámek. Jsem dva roky vdaná a loni se nám narodil malý Honzík.
Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
„Těžko se o tom mluví. Mám dva syny a jako každá máma je miluji oba. Jenže u jednoho je to úplně…
Většina dívek si od dětství představuje, jak kráčí svatební uličkou v nádherných dlouhých šatech s…
Poprvé vidět vlastní dítě, když už navštěvuje první třídu, je určitě skvělým námětem pro film. Ať…
„Otěhotněla jsem před maturitou a David přišel na svět, když mi bylo pouhých devatenáct,“ začíná…
Méně je někdy více. Nemá cenu se obětovat pro všechny za cenu vlastního zdraví. O tom ví své naše…
Celý život jsem si zakládala na tom, že jsem samostatná a racionálně uvažující osoba. Aby taky ne,…
„Abych to uvedla na pravou míru, zvířata máme u nás v rodině rádi všichni a minimálně jeden pes a…
Když děti vyletí z domova, většinou se těšíme, až se staneme prarodiči. Vnoučata přinášejí do…
Komentáře