Čas jen pro mě

Novoroční služby jsem si k radosti vrchní sestry vždy brala dobrovolně. Celorodinný oběd, na kterém se sešli mí bratři s manželkami a dětmi, jsem ráda oželela. Na neustálé dotazy rodičů i svých švagrových, kdy se konečně vdám a budu mít děti, se mi nechtělo odpovídat. Stačil Štědrý den s mámou a tátou. To jsem byla pod palbou otázek celý večer.

Jeden „lepší“ než druhý

Někdo má prostě štěstí na chlapa napoprvé, někdo má zase smůlu na podivné týpky. Tak to byl můj případ. Snad od dvaceti jsem toužila po rodině a dětech.

Jenže tehdejší přítel Honza chtěl cestovat, a než jsem našla odvahu na rok odejít z práce, našel si jinou „cestovatelku“.

To Aleš o svatbě a dětech mluvil pořád. Naštěstí jsem včas přišla na to, že mi „zapomněl“ říct, že docházku do práce předstírá a že už dvakrát seděl za finanční podvody a je v podmínce.  

Roky běžely, všichni kolem se vdávali a ženili, a já jsem oslavila šestatřicáté narozeniny zase sama. Měsíc potom, co mi David, se kterým jsem žila rok, jen tak mimochodem oznámil: „Bylo to fajn, ale moje asistentka Tereza čeká dítě.“ Když viděl můj nechápavý obličej, dodal: „Se mnou.“

Novoroční služba

Ten první den nového roku jsem se sotva stačila převléknout, když jsem slyšela: „Kájo, máme práci,“ hlásila kolegyně Jitka. „Nějaký pád na lyžích, prý bude asi muset na sál.“ Přišlo mi trochu divné, že v půl sedmé ráno na Nový rok vezou lyžaře. Že by lyžoval od silvestrovského večera?

Byla to ošklivá zlomenina nohy, na operaci nakonec nemusel. Na pokoji byl sám, protože kupodivu jsme měli na oddělení docela volno. Když jsem ho přišla zkontrolovat a změřit teplotu, všimla jsem si, že je to docela pohledný chlap – hezké vlnité vlasy, modré oči. Z papírů jsem věděla, že je mu osmatřicet.

„Proč tak hezká sestřička slouží na Nový rok?“ usmál se na mě. „Měla byste ještě vyspávat silvestrovské oslavy, a ne se starat o lazary.“ – „Kdyby si tak časně ráno lyžaři nelámali nohy, byl by tu klid, a nemusela bych poslouchat zvědavé otázky,“ odsekla jsem. – „Uznávám, nebyl to úplně dobrý nápad,“ přiznal. „Víte, já jsem se vsadil, že na závěr silvestrovské párty sjedu kopec, ale v půl šesté ráno je docela tma a já se v plné rychlosti zastavil o smrk.“

Jsme rodina

Za Ondrou, tak se nový pacient jmenoval, jsem ten den přišla ještě několikrát. Další dny jsme si dost povídali a já často zůstávala i po pracovní době.

Dozvěděla jsem se, že je rozvedený a tříletá Eliška žije s ním, její maminka, Ondrova exmanželka od nich odešla, když byl holčičce rok. „Moc se o ni nezajímá, žije v cizině. Teď je Eliška naštěstí u mé mámy,“ vysvětlil. „Ta mi tedy dala co proto, když slyšela, co se mi stalo. Prý nemám rozum…“ Když ho po deseti dnech propouštěli, úplně samozřejmě se zeptal: „A kdy se zase uvidíme?“

Vyšlo to hned příští neděli. Na rande přišel s Eliškou. „Máma dneska nemůže hlídat,“ omlouval se. – „Mně to nevadí,“ ujistila jsem ho. To bylo před čtyřmi lety. Od té doby k Elišce přibyla ještě naše Alžbětka. A na silvestra Ondra nesmí lyžovat, v tom se s jeho maminkou naprosto shodnu!

„Bojíš se, že bych skončil v nemocnici a potkal hezkou sestřičku?“ směje se. „Vždyť já dobře vím, že tu nejhezčí a nejlepší už mám přece doma!“