Čas jen pro mě

Ráno jsem brzy odcházela do práce a vracela se večer. Nic mě doma nedrželo. Občas nějaký večírek, služební cesty, někdy rande, které nedopadlo. Pomalu se mi blížila čtyřicítka a v té samotě jsem si začínala libovat.

Nečekané probuzení

Ten nový rok začal úplně normálně. Nad ránem jsem dorazila domů ze silvestrovského večírku. Byla to většinou taková ta společnost svobodných nebo rozvedených single lidí, kteří mají potřebu neustále vykřikovat do světa: „Jsem v pohodě, takhle mi nic nechybí.“ A já s tím souhlasila.

„Crrr…. Crrr…“ Vlastně ani nevím, jak dlouho jsem spala, když mě vzbudil zvonek. Nejdřív jsem automaticky sáhla po mobilu, než mi došlo, že to je u dveří. „Crrr… Crrr….“

Rozespale jsem se podívala na hodiny – 8:15. Kdo může tak brzy o Nový rok otravovat? Natáhla jsem si župan a pomalu otevřela dveře. Stály tam dvě malé ubrečené holky v pyžamu, asi předškolní, usoudila jsem. A pak mi došlo, že už jsem je někde viděla. No jasně, jsou přece z vedlejšího bytu. Ten měl pootevřené dveře a ty dvě bosky přešlapovaly u mého prahu. „Co se děje?“ byla jediná věta, na kterou jsem se zmohla.

„My… jsme samy,“ vzlykala ta o málo větší. „Tatínek, tatínek se ještě nevrátil…“ rozplakala se pro změnu mladší. Co to je za rodinu, pomyslela jsem si. Nechat děti takhle samotné doma!

„A proč zvoníte na mě?“ zeptala jsem se překvapeně. – „No, my zkoušely i ty další dveře,“ ukázala starší na sousední byt. „Jenže tam asi nikdo není.“

Malé holky za dveřmi

Hlava mě bolela z nevyspání a snažila jsem se zkoncentrovat. „Takže vy dvě jste zůstaly celou noc samy doma?“ – „Tatínek měl noční službu v nemocnici, neplánovaně,“ podívala se na mě holčička a vážně dodala. „Jeho kolega si zlomil nohu, tak musel zaskočit tatínek.“ – „A proč jste doma samy?“ – „No, vždyť říkám, že tatínek má službu,“ odpověděla. – „Kde máte maminku?“ – „My už žádnou nemáme,“ pokrčila ramínky. „Odešla pryč, když byla tady Nelinka ještě miminko,“ vážně se na mě podívala. „Já se jmenuju Natálka,“ podala mi ruku. – „Ahoj, já jsem Elena,“ odpověděla jsem. A v duchu si říkala, že tohle se musí stát zrovna mně! Co teď? To mám volat policii? Co mám s těmi holkami dělat?

„Znáte třeba číslo telefonu na tatínka?“ napadlo mě. Než Natálka stačila přinést lísteček s číslem, zastavil na patře výtah a z něj vyběhl muž něco přes čtyřicet. „Tatí, tatí, tatínku,“ křičely jedna přes druhou holky, „my jsme se o tebe bály.“ V tu chvíli zaregistroval moji přítomnost. „Promiňte, jestli vás nějak obtěžovaly,“ usmál se. „Víte, já normálně mám paní na hlídání, když mám noční, ale včera se to všechno stalo tak rychle,“ podíval se na mě. „A aby toho nebylo málo, ráno přivezli akutní případ a zdržel jsem se. Asi vás vzbudily, co? Moc se omlouvám.“ – „Měly jen strach,“ řekla jsem.

Milý soused

Druhý den jsem se vracela večer z práce a uslyšela jsem z jejich bytu: „Tati, tati, už jde!“ Otevřely se dveře a tam stál soused s velkou kytkou a za ním ty dvě holky. „Hlídaly vás. Chtěl jsem vám moc poděkovat a omluvit se za ten včerejšek.“

Nevím, co mě to napadlo, ale řekla jsem: „Vždyť o nic nešlo. A nechcete jít ke mně na kafe a holky na čaj? Mám tu domácí vánoční cukroví od kamarádky.“

Libor, tedy soused, se ukázal jako nesmírně milý muž. Po pár dnech jsem zjistila, že se z práce vlastně těším domů, abych se s ním i jeho dcerkami zase potkala. Pokud neměl noční, stala se z podvečerní kávy tradice – jednou u mě, podruhé u nich. To už jsem věděla, že ho žena opustila, provdala se do Švédska a s dcerami se vídá jen zřídka. „Vlastně o děti moc nestála,“ povzdychl si jednou Libor, „to já jsem tolik chtěl děti. A pak potkala toho Švéda…“

„Jestli chceš, Libore, já holky ohlídám, když budeš mít službu,“ navrhla jsem jednou nesměle. „Nebo je můžu vyzvednout ze školky…“

Uběhlo víc než osm let. Dávno už jsme jedna rodina. Holky jsou v pubertě a někdy mi dávají zabrat. Ale moc mi pomáhají s šestiletým Liborkem.