Čas jen pro mě

S Liborem jsem se poprvé setkala před osmi lety, kdy nás představili společní známí. V té době jsem zrovna řešila krizi ve vztahu s tehdejším přítelem Honzou. On chtěl děti, já měla pocit, že mám ještě dost času.

Osudná srážka

Pár měsíců po rozchodu jsem úplně náhodou narazila na Libora. A to doslova! Při chůzi jsem psala zprávu na mobilu, zakopla a upadla na kolemjdoucího muže, který mě zachytil. „Promiňte, já…,“ koktala jsem omluvu a zvedla oči. – „Ani ve snu mě nenapadlo, že mi rovnou padneš do náruče,“ smál se Libor. – „To jsi ty? Promiň, potřebovala jsem rychle odeslat esemesku kolegyni,“ omlouvala jsem se.

„Když jsme na sebe tak hezky narazili, nemáš čas zajít na kafe?“ zeptal se. – „Teď ne, fakt dost pospíchám. Ale odpoledne a večer čas mám,“ vyhrkla jsem rychle. Ještě ten den jsme šli na víno, další den na večeři. Po měsíci jsme společně bydleli.

Několikaletá idylka

„Musím ti, Kamilko, na rovinu říct, že zatím nechci děti,“ oznámil mi hned na začátku. „Myslím si, že je fér, abys to věděla. To neznamená, že snad děti nechci nikdy, ale pokud někdy budu táta, chci být ten nejlepší,“ pokračoval. „Musím mít pro rodinu zázemí, tedy vlastní bydlení. A být finančně zajištěný, abych nemusel řešit, jestli pojedu s rodinou k moři nebo na hory, ale mohl všem dopřát obojí.“

Mně biologické hodiny opravdu netikaly, takže jsem vlastně byla ráda. Několik let jsme si hezky žili. Ve všem jsme si rozuměli, měli stejné zájmy, stejný okruh přátel. Hodně jsme cestovali, oba nás bavil golf a tenis. Libor byl prostě ideální chlap pro všení den, pro romantiku i do nepohody.

V práci jsme oba stoupali po kariérním žebříčku, slušně vydělávali a rozhodli se si společně vzít hypotéku na byt. Rodiče z obou stran trochu brblali, proč se nevezmeme, ale pro nás byla hypotéka dostatečně velkým závazkem.

Chci dítě!

Touha po dítěti u mě přicházela postupně. Najednou jsem zjistila, že mi nevadí dvouletá Adélka mé sestry, ani čtyřletý Matyáš od Liborova bratra. Dokonce jsem občas s radostí hlídala a na společné chvíle s těmi mrňousky se i těšila. „Asi jsi konečně dozrála k mateřství,“ vážně mi řekla sestra Katka. Uvědomila jsem si, že má pravdu. Že už nechci exotické dovolené, že chci normální rodinu.

„Libore, co bys řekl tomu, kdybychom měli dítě?“ opatrně jsem začala. „Je mi šestatřicet, tobě o tři víc, máme nejvyšší čas, co myslíš?“ – „Proč už teď? Můžeme přece ještě rok dva počkat,“ překvapeně se na mě podíval Libor. – „Nejsme už nejmladší, a co kdyby nastaly nějaké problémy s otěhotněním? Kde je psané, že otěhotním hned? Většina kamarádek si docela dost dlouho počkala.“

Ta poslední věta rozhodla. Myslím si, že nakonec souhlasil, protože usoudil, že to nebude hned. Hned to nebylo, ale překvapivě už po půl roce. Těhotenskému testu nevěřil, udělala jsem si nakonec tři. Všechny pozitivní.

Krásný zázrak

Moje gynekoložka mluvila o zázraku. „Víte, co tu mám stejně starých žen, které se upínají k umělému oplodnění jako k poslední možnosti? A přitom ani ta nemusí vyjít. Buďte šťastná, že jste tak rychle přirozeně otěhotněla.“

Všechno probíhalo bez problémů. Začala jsem se už trochu zakulacovat a čekal mě důležitý ultrazvuk, kdy jsme se případně už mohli dozvědět pohlaví dítěte. Nějak jsem si ve svém nadšení, kdy jsem sledovala internetová fóra pro budoucí maminky, řešila výběr kočárku a chystala se nakoupit potřebnou výbavičku, nevšimla toho, že Libor se mnou tu radost nesdílí naplno.

Po roli otce netoužím!?

„Dneska ve čtyři jdu na ten ultrazvuk,“ připomněla jsem mu ráno. „Sejdeme se před ordinací?“ – „Kamilko, já tam nepůjdu,“ odpověděl, aniž se mi podíval do očí. – „A proč? Víš to několik týdnů. Možná právě dneska se už dozvíme, jestli budeme mít holčičku nebo chlapečka!“

„Nerad ti to říkám, ale uvědomil jsem si, že opravdu po roli otce netoužím. Necítím se na to. Finančně vás oba samozřejmě zabezpečím a byt vyřešíme. Já se zatím odstěhuju.“ Zavřel dveře a vyběhl ven.

Úplně jsem se sesypala. Nad vodou mě drží jen láska k tomu nenarozenému drobečkovi – bude to holčička. Nebýt rodičů, nevím, co bych dělala. Liborova máma se mi se slzami v očích za něj omlouvala a prosila, aby mohla být se mnou a s miminkem v kontaktu. Dokonce mi domluvila návštěvu u psycholožky. Tajně totiž doufá, že přemluví Libora, aby tam šel se mnou.

Já si ale myslím, že tam nepůjde. A já už teď taky vím, že cesta zpátky není. Zůstaneme s holčičkou samy. Člověk, který mě tak zklamal v nejkrásnějším a nejdůležitějším období mého života, naprosto ztratil mou důvěru a v mém srdci nemá místo.