Čas jen pro mě

Kuchařku a hospodyňku dělat nebudu!

Vím, že nejsem žádná prvoplánová krasavice, ale ošklivá rozhodně nejsem. Nevím, jestli je to ve mně, ale žádný vztah mi nikdy dlouho nevydržel. Podle kamarádek je to tím, že se pokaždé neomylně zamiluju do modrookého černovlasého krasavce, který po pár měsících, kdy mu s láskou vařím a pečuji o něj, oznámí: „Víš, mezi námi to nějak nemá smysl.“ A jde ten „smysl“ hledat jinam. Většinou k holce typu modelka, co neuvaří ani čaj.

Asi už dneska muži nechtějí hospodyňku a pečovatelku, pomyslela jsem si a rozhodla jsem se, že teď to bude jinak.

Pak mi osud do cesty přivedl Daniela. Byl samozřejmě podobný všem mým předchozím láskám. Chlap, po kterém se otočí každá ženská. Společenský, dobře se oblékající a galantní. Poznávací znamení: modré oči a tmavé vlasy.

Jiná jsem však byla já. Přesvědčená, že chlap chce především upravenou a krásnou ženskou, ne pětihvězdičkovou kuchařku.

Chodili jsme spolu asi dva měsíce, když jsme se sestěhovali. Tedy Daniel se nastěhoval do mého bytu. „Škoda platit dva nájmy, lásko,“ řekl mi. Poučena vztahy s předchozími partnery jsem to tentokrát s vařením nepřeháněla. „Co bude k večeři, Marianko?“ zeptal se po návratu z práce. – „Objednáme pizzu nebo zajdeme do restaurace?“ odpověděla jsem. „Před chvílí jsem se vrátila z kosmetiky.“

Příště to byla kadeřnice, manikúra, pedikúra. Vařila jsem jen výjimečně. Musím se přiznat, že mi to vlastně trochu chybělo. Restaurace nebo častější studené večeře se mi zajídaly. Ale musím přece vydržet!

Už nebudu žádná puťka! Muži chtějí atraktivní a sebevědomé ženy. Nebudu vařit ani žehlit. Trochu jsem pak tedy trpěla při pohledu na Danem vyžehlené košile, na kterých si pokaždé vyrobil varhánky a lehčí plisé.

Příběh Kláry (43): Za všechno si mohu sama

Organizace dokonalé svatby 

O ruku mě Daniel požádal na romantické večeři v centru Prahy. Dojetím a štěstím jsem se rozplakala. A v duchu jsem si pomyslela: Zase budu sama sebou, to bude zírat, jak umím vařit!

Trvala jsem na to, že si najmeme svatební agenturu, aby všechno bylo krásné a dokonalé. „Svatba je jednou za život, už se těším, jak o ni budeme vyprávět dětem i vnoučatům,“ malovala jsem si skvělou budoucnost.

Náš den „dé“ se měl uskutečnit před dvěma lety v červnu na zámku Hluboká. Hostina pak v nedalekém penzionu. Nikola, dívka ze svatební agentury, myslela na všechny detaily. Zařídila termín obřadu, rezervovala penzion, navrhla jídelníček, objednala svatební koláče, doladila se mnou šaty, kytici a květinovou výzdobu. S Danielem šla pořídit šaty – já jsem neměla čas, měla jsem termín kosmetiky.

Jak se blížil termín svatby, pozorovala jsem, že Daniel je takový roztržitý a zamlklý. „Mám toho teď nějak moc, to víš, starosti v práci a k tomu ta svatba,“ usmál se na mě.

Příběh Ilony (46): Nebojte se jít za láskou

Je to snad špatný vtip?!

Na to nedělní poledne nikdy nezapomenu. Seděli jsme s Danem v restauraci a Dan nepřítomně žvýkal řízek. „Zítra je třeba schválit to svatební oznámení,“ připomněla jsem mu, „Nikola ho dá ve středu vytisknout.“ – „No, právě,“ podíval se na mě. „Víš, Marianko, ty jsi skvělá, úžasná, reprezentativní…“ – „Proč mi to říkáš?“ podivila jsem se.

„Když mě ale schází taková normální, úplně obyčejná ženská, co doma vaří oběd a do restaurace jde jen občas.“ – „Ale Danečku, počkej po svatbě, do hospody dlouho nepůjdeme!“

Zdálo se mi, že mě vůbec nevnímá, protože pokračoval: „Tu svatbu raději zrušíme, vždyť se k sobě vůbec nehodíme,“ vysoukal ze sebe. „Nechci ti lhát, potkal jsem takovou holku do nepohody, které nevadí občas mi vyžehlit košili nebo uvařit domácí svíčkovou!“

Tou holku do nepohody byla naše svatební agentka Nikola! Vzali se v říjnu – na Hluboké. Já jsem se dlouho vzpamatovávala, dokonce jsem rok jedla antidepresiva. Psycholožka, se kterou jsem to rozebírala, mi poradila, abych hlavně byla sama sebou a nestylizovala se do role, která mi nesedí.

Zítra mám rande přes internetovou seznamku. Zadala jsem tam, že jsem domácký rodinný typ a ráda vařím a peču. Tak mi držte palce, třeba to vyjde!