O ruku mě Daniel požádal na romantické večeři v centru Prahy. Dojetím a štěstím jsem se rozplakala. A v duchu jsem si pomyslela: Zase budu sama sebou, to bude zírat, jak umím vařit!
Trvala jsem na to, že si najmeme svatební agenturu, aby všechno bylo krásné a dokonalé. „Svatba je jednou za život, už se těším, jak o ni budeme vyprávět dětem i vnoučatům,“ malovala jsem si skvělou budoucnost.
Náš den „dé“ se měl uskutečnit před dvěma lety v červnu na zámku Hluboká. Hostina pak v nedalekém penzionu. Nikola, dívka ze svatební agentury, myslela na všechny detaily. Zařídila termín obřadu, rezervovala penzion, navrhla jídelníček, objednala svatební koláče, doladila se mnou šaty, kytici a květinovou výzdobu. S Danielem šla pořídit šaty – já jsem neměla čas, měla jsem termín kosmetiky.
Jak se blížil termín svatby, pozorovala jsem, že Daniel je takový roztržitý a zamlklý. „Mám toho teď nějak moc, to víš, starosti v práci a k tomu ta svatba,“ usmál se na mě.
Na to nedělní poledne nikdy nezapomenu. Seděli jsme s Danem v restauraci a Dan nepřítomně žvýkal řízek. „Zítra je třeba schválit to svatební oznámení,“ připomněla jsem mu, „Nikola ho dá ve středu vytisknout.“ – „No, právě,“ podíval se na mě. „Víš, Marianko, ty jsi skvělá, úžasná, reprezentativní…“ – „Proč mi to říkáš?“ podivila jsem se.
„Když mě ale schází taková normální, úplně obyčejná ženská, co doma vaří oběd a do restaurace jde jen občas.“ – „Ale Danečku, počkej po svatbě, do hospody dlouho nepůjdeme!“
Zdálo se mi, že mě vůbec nevnímá, protože pokračoval: „Tu svatbu raději zrušíme, vždyť se k sobě vůbec nehodíme,“ vysoukal ze sebe. „Nechci ti lhát, potkal jsem takovou holku do nepohody, které nevadí občas mi vyžehlit košili nebo uvařit domácí svíčkovou!“
Tou holku do nepohody byla naše svatební agentka Nikola! Vzali se v říjnu – na Hluboké. Já jsem se dlouho vzpamatovávala, dokonce jsem rok jedla antidepresiva. Psycholožka, se kterou jsem to rozebírala, mi poradila, abych hlavně byla sama sebou a nestylizovala se do role, která mi nesedí.
Zítra mám rande přes internetovou seznamku. Zadala jsem tam, že jsem domácký rodinný typ a ráda vařím a peču. Tak mi držte palce, třeba to vyjde!
Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
„Narodila jsem se v Praze, studovala v Praze a třicet let nežila nikde jinde,“ svěřuje se v dopise…
Prodloužený víkend v Římě nebo v Paříži, dovolené po celém světě, cestování třeba jen tak… To, co…
Petr nyní žije spokojeným životem, nebylo tomu tak ale vždycky. Měl skvělou práci, ve které byl…
Děti si někdy přivedou partnery, které rodiče zrovna „nemusí“. To je případ i naší čtenářky Olgy,…
Nikdo už dnes nečeká, že bude muž všechno platit. Ale přece jen se trochu předpokládá, že na víno…
Euforii z narození vytouženého dítěte může zkomplikovat poporodní deprese. Moc se o ní nemluví,…
Malý Miky se na několik let stal součástí rodiny naší čtenářky Kateřiny. Příběh, který nám poslala,…
„Kdo vybírá, přebere,“ říká jedno známé české přísloví. O jeho pravdivosti se přesvědčila naše…