
Příběh Lýdie (47): Hledání ztraceného bratra
O biologických rodičích vím jen to, že byli hodně mladí a hodně problémoví. Pracovnice sociálky si u nich podávaly dveře. Bylo mi něco přes rok, Mirečkovi jen pár měsíců, když oba putovali za mříže a nás odvezli do kojeneckého ústavu. Byli jsme na sebe nesmírně fixovaní, jako kdybychom tušili, že už nikoho jiného na světě nemáme. A v kojeňáku a děcáku nás nechávali pohromadě.
Oba do adopce, každý jinam
Bratr šel do adopce v necelých dvou letech. Já jsem prý údajně byla k neutišení. Pak se po několika týdnech objevili i moji rodiče, tedy ti, co si mě vzali. S hlavou zabořenou do svetru nové maminky jsem brečela, že chci Mirečka. „Neboj se, najdeme ho,“ utěšovala mě.
Časem vzpomínky trochu vybledly. Možná i proto, že jsem měla krásný domov a milující rodiče. Nikdy jim nepřestanu být vděčná, že se mě ujali a dali mi šanci žít úplně normální život. Odmaturovala jsem na zdrávce, nastoupila jako sestřička na dětské oddělení nedaleké nemocnice.
Když jsem jednou večer sloužila na pohotovosti, přijela tam vychovatelka z dětského domova se čtyřletým chlapečkem, který měl zánět středního ucha. Najednou se mi to všechno vrátilo! Viděla jsem před sebou Mirečka, jak odchází, a já nevím kam.
„Věděli jsme, že je možné adoptovat sourozence,“ vyprávěla mi večer maminka. „Chtěli jsme vás oba, jenže prý nějakou administrativní chybou šel Mireček do adopce dřív – a jinam,“ dodala smutně. – „Věřím, že měl štěstí jako já,“ usmála jsem se na maminku.
Chci ho najít!
Občas jsem na něj vzpomněla, ale léta běžela. Na oddělení nastoupil nový doktor po promoci, David. Zamilovala jsem se a tatínek mě pak pyšně vedl k oltáři. Narodili se nám dva kluci, ten starší dostal jméno Mirek. Doma na mateřské dovolené jsem víc než dřív přemýšlela, jaký osud asi měl můj bratr. Tehdy jsem se rozhodla, že ho vypátrám.
Byl to běh na dlouho trať. Chodila jsem po matrikách, nacházela střípky událostí, které do sebe postupně zapadaly. Trvalo to skoro deset let. Pak jsem ještě zkoušela hledat přes sociální sítě. Dalších pět let. Ve chvíli, kdy jsem si řekla, že už to vzdám, se mi přes facebookového messengera ozvala nějaká Miriam.
„Dobrý den, jmenuji se Miriam a můj tatínek Mirek asi bude váš bratr.“ Zůstala jsem jako opařená! S Miriam jsme si vyměnily pár informací a fotek a já jsem pochopila, že jsem opravdu našla svého bratra!
Už nás nic nerozdělí
Mirek bydlel jen nějakých dvacet kilometrů od nás. Neuvěřitelné! Setkání nakonec zorganizovala Miriam a moji kluci. Protože bylo krásné letní počasí, zamluvili stůl v zahradní restauraci. Nervózně jsem přecházela kolem stolu, když přišel s dcerou a manželkou. Beze slov jsme si padli do náruče a oba plakali.
„To byla jediná věc, na kterou si z dětství v domově pamatuju,“ rozpovídal se. „Někam odcházím a na schodech stojí holčička, která hystericky pláče.“ Stejně jako já měl štěstí na adoptivní rodiče. A zajímavé je, že i oni si nás chtěli vzít oba. Administrativní šotek někde řádil a všechno dopadlo úplně jinak.
Jeho rodiče mu také později říkali, že má někde starší sestru. Stejně jako já neměl dlouho odvahu pustiti se do pátrání.
Už je to skoro šest let, co jsme se s Mirkem potkali. Jsme pořád v kontaktu, naše rodiny se navštěvují. Škoda, že jsme ztratili čtyřicet let…
Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
Další články z rubriky

Příběh Ivany (55): Jak jsem málem naletěla „facebookovému“ příteli
Autor: podle příběhu Ivany K. napsala Alžběta Morávková, Datum: 14. 5. 2023 0:05„Zrovna včera jsem četla, jak byla odhalena skupina facebookových podvodníků,“ začíná svůj dopis…

Příběh Terezy (40): Nenávidím svou sestru!
Autor: podle příběhu Terezy A. napsala Alžběta Morávková, Datum: 23. 4. 2023 0:05„Úplně mi zničila život. Žárlila od chvíle, kdy mě naši přivezli z porodnice. Najednou už nebyla…

Dagmar N.: Existuje volání krve?
Autor: podle příběhu Dagmar N. napsala Alžběta Morávková, Datum: 15. 4. 2023 0:05„Rozhodla jsem se napsat příběh své matky a vlastně také svůj. Příběh mé maminky se odehrál na…

Příběh Ireny (48): Manžel je závislý na sociálních sítích
Autor: podle příběhu Ireny A. napsala Alžběta Morávková, Datum: 10. 4. 2023 0:05Dobrý sluha, ale zlý pán. I tak se dá s nadsázkou mluvit o Facebooku a sociálních sítích obecně.…

Příběh Dany (48): Lásku mi přivedl pes
Autor: podle příběhu Dany K. napsala Alžběta Morávková, Datum: 9. 4. 2023 0:05„Když mi děti k čtyřicátým narozeninám darovaly psa, netušila jsem, jak moc se tím změní můj život…

Příběh Haliny (45): Rodiče mi neodpustili rozvod
Autor: podle příběhu Haliny M. napsala Alžběta Morávková, Datum: 7. 4. 2023 8:00„Spolu se čtyřmi sourozenci jsme vyrůstali obklopeni láskou rodičů,“ začíná svůj dopis naše…

Vítek, otec tří dcer, byl velký sportovec. Dostal však mrtvici a upadl do kómatu
Autor: redakce ve spolupráci s Nadačním fondem Galenos, Datum: 28. 3. 2023 0:05Vítek Roušal z Plzeňska byl vždycky správný akční muž, který miloval přírodu a svou rodinu. Pak…

Příběh Kláry (59): Dostala jsem se na samé dno
Autor: podle příběhu Kláry K. napsala Alžběta Morávková, Datum: 4. 3. 2023 0:05Svou závislost na lécích se naše čtenářka Klára naučila dobře maskovat. S manželem se rozvedli,…
Komentáře