Čas jen pro mě

Dneska už mohu říct, že tátova druhá žena Jana nebyla zlá. Jen to neuměla s dětmi, když žádné vlastní neměla. Ale to jsem pochopila až mnohem později.

Chci pryč!

Hádky mezi mnou a „macechou“ byly na denním pořádku. „Proč nemůžu najít svůj hrneček?“ křičela jsem ráno, když jsem otevřela skříňku v kuchyni. – „Přerovnala jsem to,“ odpověděla klidně. – „To přece nemůžeš! Máma to měla uspořádané nejlíp!“ brečela jsem vzteky. A k podobným výstupům docházelo každou chvíli. Táta byl z nás nešťastný a se mnou lomcovala puberta.

Vyučila jsem se prodavačkou a začala pracovat v místní Jednotě v našem městě. Strašně moc jsem si přála se osamostatnit. Dneska je samozřejmostí odejít z domova a najít si třeba podnájem, ale před skoro čtyřiceti lety bylo všechno jinak. Bytů bylo málo, a tak dost často spolu po dlouho dobu v jednom bytě žily tři generace – tedy většinou rodiče, jejich dcera či syn s manželkou a dítětem.

Nápadník

Řidič z pekárny, který časně ráno vozil čerstvé housky a rohlíky, mě pořád někam zval. Imponovalo mi, že ten pohledný černovlasý o deset starší muž se zajímá zrovna o mě.

Trávili jsme spolu téměř veškerý volný čas. I když každý týden aspoň na jeden den jezdil na Moravu za babičkou. „Vychovala mě, víš, nikoho nemám, máma umřela brzy po porodu, tátu jsem nepoznal.“ – „Můžu přece jet za babičkou s tebou,“ navrhla jsem mu. – „Raději zatím ne, je totiž na psychiatrii…“ soukal ze sebe. „Občas nepozná ani mě, je to smutné.“

Chodili jsme spolu krátce, když mě Standa požádal o ruku. Všechny kamarádky mi ho záviděly!

Bude svatba!

Vznášela jsem se na obláčku! Táta tak úplně mou radost nesdílel. „Jestli bys ještě neměla počkat, Liduško, jsi tak mladá…“ A macecha Jana mi na rovinu řekla. „Nebudu chodit kolem horké kaše, ani tátovi, ani mně se ten člověk nelíbí. Co o něm vlastně víš?“ – „Nikdy jsi mě neměla ráda a nic dobrého mi nepřeješ!“ urazila jsem se na ni a práskla dveřmi.

Svatba byla naplánovaná na červen, pár měsíců ještě zbývalo. Táta samozřejmě vyměkl a Jana už to pak nekomentovala. „Kde budete bydlet?“ zeptal se táta Standy, když ho pozvali na nedělní oběd. „Pokud vím, bydlíte na ubytovně.“ – „Do léta dostanu podnikovou garsonku,“ suverénně odpověděl Standa. „Po svatbě budeme s Liduškou bydlet ve svém.“

Čas běžel, byl tu březen, duben… a garsonka pořád nebyla. „Nestarej se, Lído,“ reagoval na mé dotazy Standa. „Všechno dobře dopadne.“

Nová kuchyň do garsonky

Jednou po práci na mě čekal Standa. „S babičkou je to špatné,“ tiše řekl. „Budu tam muset jet pozítří ještě jednou.“

Když jsme se večer loučili před naším domem, najednou se plácl do čela: „Úplně bych zapomněl! Pořád myslím na babičku a důležitou věc jsem ti neřekl. Do čtrnácti dnů bude ta garsonka k nastěhování, vedle ve městě na sídlišti. Jenže to má háček.“ – „Jaký?“ vyděsila jsem se. – „Potřebuju rychle doplatit montáž kuchyně, ta erární se mi nelíbila, tak jsem objednal takovou tu s dřevěným designem, Aroma se jmenuje. Říkala jsi, že se ti líbí. Mělo to být překvapení pro tebe.“

Potřebuju do zítra peníze

Pak se na mě upřeně podíval: „Lidunko, mám prosbu. Jak mám plnou hlavu babičky, zapomněl jsem dát výpověď na vkladní knížku, mám tam přes sto tisíc, podívej,“ a otevřel ji na straně, kde byl uveden zůstatek 125 000 korun. „Potřebuju zítra nutně ty peníze, je to padesát tisíc…“ – „Takhle drahá kuchyň?“ podivila jsem se. – „Chci abys měla to nejlepší!“

„Mohla bys mi dojít pro tvou vkladní knížku, ráno doběhnu do spořitelny a pak ti ji přinesu. A peníze na ni vrátím do čtrnácti dnů.“

Najednou se mi na tom něco nezdálo. „Přijď ráno, Stando, nechci se teď hrabat v obýváku, mohla bych vzbudit tátu nebo Janu.“ – „To máš pravdu, tak ráno se pro ni zastavím v obchodě.“

Divný sen a varování

Ta noc byla divná. Dlouho jsme nemohla usnout, převalovala jsem se na posteli. Zabrala jsem až kolem půlnoci. Najednou se přede mnou zjevila postava, blížila se ke mně a já jsem v ní poznala maminku.

Vypadala úplně tak, jak jsem si ji pamatovala. Jen v ruce držela nějakou knihu či co, ze které se kouřilo. „Liduško, neudělej žádnou hloupost!“ slyšela jsem jasně její hlas. Ta kniha nebyla kniha, ale vkladní knížka, která pomalu hořela. „Liduško, neudělej žádnou hloupost!“ znovu opakovala.

Ten sen byl tak živý, že jsme o něm pořád přemýšlela. Jako by mi maminka chtěla něco říct?! Vkladní knížka! Ano, vkladní knížka! Nemám ji dávat Standovi?!

Sňatkový podvodník

„Tak co, máš ji s sebou?“ To byla první věta, kterou mi ráno řekl. – „Neuvědomila jsem si, že je taky na výpověď,“ sklopila jsem oči. – „Lžeš!“ vykřikl na mě. „Lžeš mi!“ – „Copak se nemůžeš domluvit na pozdější montáži?“ podivila jsem se. – „Jsi prolhaná!“ podíval se na mě. V očích byla vidět zuřivost. „Jedu za babičkou!“

Místo Standy další den k nám do obchodu přijeli esenbáci, jak se tehdy říkalo policajtům. Hledali Standu. Okradl prý už čtyři dívky celkem o půl milionu! Sliboval jim svatbu a pod různými záminkami si půjčil vkladní knížku a vybral ji. Pak už ho neviděly. Bylo to na různých místech republiky. Vždy udržoval známost se dvěma najednou. Nemocná babička neexistovala, jezdil za Marií do Ostravy. Ta vkladní knížka, kterou mi mával před nosem, byla její.

Chvíli trvalo, než si kriminálka dala ty případy dohromady, protože Standa často měnil zaměstnání a trvalé bydliště. Některým dívkám se představil pod smyšleným jménem.

Maminka mě ve snu varovala před sňatkovým podvodníkem. Ještě, že jsem mu tu vkladní knížku nedala!

Vybrečela jsem se u táty a u Jany. Kupodivu mi nic nevyčítali. Já jsem zůstala opatrná, dodnes, i když už jsem dvojnásobná babička, mi dlouho trvá, než někomu uvěřím. Co kdyby už mě maminka podruhé nevarovala?