
Příběh Kamily (59): Nikdy neříkej nikdy aneb Láska křtěná Vltavou
„Ne a ne!“ Postavila si tehdy hlavu babička Zdena, když se po dědově smrti stěhovala k nám domů. „Buď ji tam nějak dostanete, nebo…“ oči se jí zalily slzami, „nepůjdu ani já.“ Tu (nevkusnou) stojací lampu vyrobenou z dřevěného pádla dostal děda v roce 1928 jako cenu za vítězství v kanoistických závodech na Vltavě. „To pádlo mi připomíná, že zvládnu víc, než bych předpokládala,“ posadila se zpupně na schody a začala vyprávět.
Děsivé rodinné tajemství
„Narodila jsem se u Davle. Maminka byla švadlena. Jednou zkoušela zákaznici šaty, malá Věrka si hrála před domem, a když pak maminka paní vyprovázela, Věrka tam nebyla.“ „Věrka? Jaká Věrka?“ skočila jsem jí do řeči. Babička mačkala v ruce kapesník: „Moje sestra.“ „Cože?!“ Nikdy jsem o nikom takovém neslyšela. „No, hrála si na břehu Sázavy, snad jí uklouzla noha a… utopila se. Sama jsem o ní dlouho nevěděla,“ pokračovala babička. „Já jsem přišla na svět až pár let po její smrti.
Naši se z toho strašného místa odstěhovali do Prahy. Nikdy jsme, jako ostatní rodiny z našeho pavlačového domu, nechodili v neděli k Vltavě. Jakoukoliv vodu jsem měla přísně zakázanou a maminka mi o ní vyprávěla hrůzo-strašidelné historky. Chtěla mě od toho nebezpečí udržet co nejdál, což se jí dařilo. Temných hlubin jsem se bála jako čert kříže. Poslední hřebíček strachu naši zatloukli, když mi k mým patnáctinám svěřili, že jsem vlastně druhorozená a že moje starší sestřička ‚ve vodě spolykala andělíčky‘.“
Slovo ‚plavky‘ bylo u nás zakázané
„Na obchodní akademii jsem chodila do dívčí třídy. Otevíral se tam přede mnou svět, o kterém jsem dosud neměla ani ponětí. Maminka mi sice šila pěkné šaty, ale slovo ‚plavky‘ se u nás nesmělo ani vyslovit. Kamarádky ze třídy jezdily v neděli na výlety za Prahu, já pomáhala mamince s šitím.
Až jednou se měly ve všední den konat sportovní závody naší školy se studenty z jiných škol. Byl tam běh, skok do dálky a závody na lodích. (To poslední jsem netušila.) Závodili chlapci, my dívky jsme jim fandily a připravovaly zázemí – svačiny, ručníky atd.“
Kartářka? Podvodnice!
„Jasně, že jsme okukovaly závodníky, hlavně ty z jiných školních ústavů. V přestávkách mezi jednotlivými disciplínami jsme si krátily čas. Spolužačka, jejíž babička byla v Praze vyhlášenou kartářkou, nám věštila budoucnost. Trochu jsem se bála, ale nakonec jsem si k jejímu stolku sedla i já. Sejmula jsem levou rukou a ona spustila. Všechno, ale úplně všechno sedělo. Že naší rodinu něco tíží, o strachu, o mrtvé sestře… Kývala jsem hlavou, mohla se to od někoho doslechnout. Pak držela v ruce jednu kartu, dívala se směrem k Vltavě a zase zpátky. Ťukala s ní po stole a rozhodně řekla: ‚Láska k tobě připluje po Vltavě!‘. Usmála jsem se s tím, že tohle se v mém případě určitě nestane.“
Vltavské kaskády a modrooký vítěz
„Odpoledne nás posadili do autobusu a k mému úžasu vezli po břehu Vltavy ven z města. Kamarádky vyskákaly ven, běžely si namočit nohy a já jsem je sledovala z uctivé vzdálenosti jako přikovaná. Dnešní Vltava už nemá s tou prudce tekoucí a peřejovitou řekou, před níž jsem tehdy stála, nic společného. Pár let na to ji zkrotily vltavské kaskády. V té bílé pěně vln se proháněly kánoe a sem tam se přes loď převalila vlna. Pevně jsem zavřela oči a cítila posvátnou hrůzu. Hurónské pokřikování sílilo a najednou utichlo. Pak do mě někdo šťouchl, podal mi věnec, že ho mám posadit na krk vítězi. Ke břehu Vltavy jsem šla pomalu jako s těžkým závažím na nohách. Očima jsem sledovala špičky bot, když jsem je zvedla… přede mnou na břehu stál modrooký, šťastně se usmívající – děda Josef a opíral se o TOHLE pádlo,“ babička se něžně dotkla toho značně omšelého dřeva.
Vodák se svatou trpělivostí
„Tedy tehdy a ještě hodně dlouho potom to žádný děda (ba ani táta) nebyl,“ uculila se. „Ale jestli to bylo tou kartářkou – či kýho výra – byla jsem ztracená. Odvaha a nadšení vyzařující z jeho pohledu, mi obrátily svět naruby. Láska mi tedy skutečně připlula po Vltavě. Měl to se mnou, chudák, zpočátku těžký. Než jsem vstoupila do vody alespoň po kotníky, nějakou dobu trvalo. Naši pochopitelně nesměli nic tušit. Jinak by mi celého Josefa zakázali. I první plavky jsem si oblékla snad až rok po našem seznámení. Měl se mnou obrovskou trpělivost. On jednička ve vodáckém oddíle a já zarytý neplavec.“
Jezdila jsem pak i v kajaku
„S vodou jsem se seznamovala pomalu. S Josefem, jeho sestrou Máňou a kluky z oddílu jsem k řece sice jezdila, ale dělala jim provianťáka. Plavat mě časem naučila Máňa a dokonce jsem s ní po letech jezdila i na kajaku,“ skončila babička.“
Můj muž tehdy osudnou lampu z dědova pádla znova natřel. Přestavěli jsme nábytek a svítila jí v pokoji až do její smrti.
Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
Další články z rubriky

Příběh Ivany (55): Jak jsem málem naletěla „facebookovému“ příteli
Autor: podle příběhu Ivany K. napsala Alžběta Morávková, Datum: 14. 5. 2023 0:05„Zrovna včera jsem četla, jak byla odhalena skupina facebookových podvodníků,“ začíná svůj dopis…

Příběh Terezy (40): Nenávidím svou sestru!
Autor: podle příběhu Terezy A. napsala Alžběta Morávková, Datum: 23. 4. 2023 0:05„Úplně mi zničila život. Žárlila od chvíle, kdy mě naši přivezli z porodnice. Najednou už nebyla…

Příběh Lýdie (47): Hledání ztraceného bratra
Autor: podle příběhu Lýdie k. napsala Alžběta Morávková, Datum: 16. 4. 2023 0:05„Moje poslední vzpomínka na bratra je z dětského domova. Stojím na schodech, hystericky pláču a…

Dagmar N.: Existuje volání krve?
Autor: podle příběhu Dagmar N. napsala Alžběta Morávková, Datum: 15. 4. 2023 0:05„Rozhodla jsem se napsat příběh své matky a vlastně také svůj. Příběh mé maminky se odehrál na…

Příběh Ireny (48): Manžel je závislý na sociálních sítích
Autor: podle příběhu Ireny A. napsala Alžběta Morávková, Datum: 10. 4. 2023 0:05Dobrý sluha, ale zlý pán. I tak se dá s nadsázkou mluvit o Facebooku a sociálních sítích obecně.…

Příběh Dany (48): Lásku mi přivedl pes
Autor: podle příběhu Dany K. napsala Alžběta Morávková, Datum: 9. 4. 2023 0:05„Když mi děti k čtyřicátým narozeninám darovaly psa, netušila jsem, jak moc se tím změní můj život…

Příběh Haliny (45): Rodiče mi neodpustili rozvod
Autor: podle příběhu Haliny M. napsala Alžběta Morávková, Datum: 7. 4. 2023 8:00„Spolu se čtyřmi sourozenci jsme vyrůstali obklopeni láskou rodičů,“ začíná svůj dopis naše…

Vítek, otec tří dcer, byl velký sportovec. Dostal však mrtvici a upadl do kómatu
Autor: redakce ve spolupráci s Nadačním fondem Galenos, Datum: 28. 3. 2023 0:05Vítek Roušal z Plzeňska byl vždycky správný akční muž, který miloval přírodu a svou rodinu. Pak…
Komentáře