Čas jen pro mě

S Radkem jsme byli svoji pět let, než jsme se rozvedli. Ono mezi námi asi nikdy nebylo kdovíjaké kouzlo, ale vzhledem k tomu, že jsem otěhotněla po měsíci rozpačitého chození a potrat neviděla jako řešení, nakonec jsme se shodli, že bude svatba to nejlepší řešení. „Jednou budeme mít dítě, tak se o něj postaráme,“ řekl Radek. Sice to tedy nebyla žádná spalující láska dvou lidí mezi sebou, ale co nás rozhodně spojovalo, byly city k našemu Honzíkovi. Radek měl opravdu rád děti a v Honzíkovi se viděl.

Rychlý rozvod

Už jsem si i chvilku myslela, že jsme tak vlastně oba šťastní. „Kamilko, musím se ti k něčemu přiznat,“ tichým hlasem mi oznámil Radek jednou po večeři, když už Honzík spal. „Zamiloval jsem se. Oba víme, že jsme se vzít museli, že všechno bylo moc rychlé,“ pokračoval. „Ale nelituju ničeho, dalo mi to Honzíka, to je moje největší štěstí. A tebe si taky moc vážím,“ tiše říkal. „Chtěl bych podat žádost o rozvod.“  

Když jsem vstřebala prvotní šok, dohodli jsme se na zásadních pravidlech: nastalá změna se měla co nejméně dotknout Honzíka, kvůli kterému jsme pravidelně, jako bychom stále byli rodina, chodili na procházky, do kina, do zoo apod. Radek platil alimenty a spoustu věcí mu kupoval navíc, já jsem zase neměla potřebu bránit mu v tom, aby Honzíka viděl co nejčastěji. Našel si byt blízko nás a často Honzíka vyzvedával ze školky. Jeho novou manželku Ivanu jsem „nemusela“, i když musím objektivně uznat, že k Honzovi se chovala hezky.

Známost z internetu

Nějakou dobu jsem neměla na jiného muže ani pomyšlení, ale nakonec potřeba lásky a opory zvítězila. „Kamčo, přece nezůstaneš do konce života sama,“ rázně řekla kolegyně Petra a ukázala mi, jak se orientovat na různých seznamkách.

Po pár inzerátech na internetu jsem se seznámila s Pavlem. Na rozdíl ode mě se nikdy nerozvedl ani neměl žádné děti – byl to opravdový starý mládenec! Když jsem prvně přišla do jeho bytu, doslova jsem se zhrozila – i když bylo vidět, že se snažil trochu poklidit, nepořádek byl strašný! Stačilo přejet prstem po jakékoli skříni a na kůži ulpěla černočerná špína. Protože ale bylo vidět, že o mě stojí, a jinak jsme si dobře rozuměli, pár poházených ponožek jsem nepovažovala za problém. Co ale bylo to nejpodstatnější, skamarádil se s Honzíkem, i když bylo jasné, že má Honzík tátu jenom jednoho.

Budeme bydlet spolu!

Honzík už chodil do školy, když jsme se dohodli, že se k Pavlovi přestěhujeme – měl koneckonců větší byt a byl už tam tak zvyklý, že se mu nechtělo stěhovat. Rozhodla jsem se, že ho překvapím, a než přišel z práce, vydrhla jsem koupelnu, vyházela staré harampádí, a abychom se všichni cítili příjemněji, rozestavěla jsem na několik oken květiny a aromatické svíčky.

Namísto vděku jsem si ale vyslechla, co všechno cenného jsem mu vyhodila a že aromatické svíčky odporně smrdí. „Kamilko, nezvykej si vyhazovat mi věci,“ řekl nesmlouvavě. Ještě horší bylo, když přišla na návštěvu jeho matka. – „Kamilko, vy jste vyhodila ten koberec v předsíni?“ – „Byl od molů,“ odpověděla jsem. – „Tak jste ho měla vyčistit, byl po babičce.“ – „Kamilko, Honza si hraje s tím vláčkem po Pavlíkovi. Dejte pozor, ať ho nezničí.“

Nebyl to dobrý nápad

Jak šel čas dál, bylo vidět, že svého rozhodnutí o sestěhování Pavel lituje. Byl čím dál tím víc podrážděný, bezdůvodně na Honzíka křičel a neustále se zavíral sám v ložnici – prý aby měl od toho všeho kraválu klid. „Honzo, mluv potichu, bolí mě z tebe hlava!“ „Honzo, vypni už tu televizi.“ Honzík čím dál tím častěji chodil k Radkovi. Měla jsem podezření, že Pavel chce, aby Honzík bydlel trvale u Radka. Na Honzíkovi jsem viděla, že se trápí. Z veselého kluka se v přítomnosti Pavla stával zakřiklý a tichý chlapec. 

Začínala jsem chápat, že společné bydlení nebyl dobrý nápad. Když jsem to ale Pavlovi oznámila, byl celý rudý vzteky. „Tak se seberte a s tím parchantem vypadněte. Vždyť ty ho máš stejně radši, než mě!“ zuřil. Definitivně jsme se rozešli a s Honzíkem jsme se přestěhovali do jiného pronajatého bytu. O mužích teď nepřemýšlím. Je sice pravda, že se každý může spálit, ale když to člověku sebere skoro deset let života, přejde ho chuť. Ale kdoví, možná jednou toho pravého najdu!