Čas jen pro mě

Na některé věci se prostě nikdy nedokážete připravit. Zvlášť když čtyři desítky let žijete tzv. normálně. Ale popořádku.

Takový normální život...

Můj životní příběh až dodnes ničím nevybočoval z průměru. Rodiče mně a mému bratrovi dokázali vytvořit krásné dětství. Vystudovala jsem obchodní akademii, po maturitě rok pracovala jako au pair ve Francii.

Rodina, u které jsem žila, měla dvě děti. Osmiletý kluk byl takový rozpustilý rošťák, šestiletá holčička byla autistka. Těžce se mnou navazovala vztah, a když jsem odjížděla, naopak to nemohla pochopit a vztekala se. Byla jsem mladá holka, ale viděla jsem, jak rodiče, kteří obě děti milovali, někdy péče o malou Alexii doslova vyčerpává.

Po návratu jsem několik let pracovala jako asistentka a v pětadvaceti se provdala za Roberta, mou dlouholetou lásku. Pořídili jsme si malý domek se zahradou v malé vesnici za Prahou. Rychle po sobě přišly na svět naše holky – Andrea a Adéla. Zůstala jsem s nimi tři roky doma a pak, abych na ně měla čas, jsem začala pracovat jako kosmetická poradkyně jedné známé firmy – a dělám to dodnes.

Jsem těhotná?

Zrovna jsem měla odejít na domluvenou schůzku, když se mi udělalo špatně od žaludku. „Asi jsem něco špatného snědla,“ pomyslela jsem si. Dalších několik dní jsem každé ráno bojovala s úporným zvracením. V žaludku jsem nic neudržela.

„Než vás pošlu na nějaká vyšetření, zajděte si pro jistotu na gynekologii,“ podívala se na mě skrze brýle moje praktická lékařka. – „Přece si nemyslíte, že bych mohla být těhotná? V tomhle věku…“ podivila jsem se. – „Milá paní Jituško, jsem starý praktik,“ usmála se, „a já bych se dokonce s vámi klidně vsadila, že těhotná jste!“

Měla pravdu. „Někdy prostě i ta nejlepší antikoncepce selže,“ řekl mi gynekolog. „Jste v sedmém týdnu.“

Nemusí to nic znamenat

„Jituško, asi to tak mělo být,“ rozplýval se nad novinkou Robert. „Holky za chvíli vyletí z domu a my budeme mít zase nový smysl života.“ Domluvili jsme se, že to zatím nebudeme říkat dcerám ani rodičům a počkáme do 12. týdne. Nevolnosti přestaly a já jsem se cítila výborně.

„No… tady nám to nějak nevyšlo,“ zamyšleně pročítal výsledky screeningu koncem 11. týdne gynekolog. „Může to být takzvaně falešně pozitivní zpráva, ale pravděpodobnost toho, že se narodí dítě s Downovým syndromen je 1:60.“ – „Downův syndrom?“ nevěřícně jsem na něj zírala. – „Nemusí to ještě nic znamenat. Uděláme triple testy, vzhledem k vyššímu věku bych doporučil i odběr plodové vody.“

Domů jsem došla jako v mrákotách. S hlavou doslova nacpanou na obrazovce počítače jsem četla internetové diskuse. Tak mě našel večer Robert, když přišel domů. „Mami, ty jsi nemocná?“ zeptala se šestnáctiletá Andrea. – „Jsi pořád taková zelená,“ přidala se o rok starší Adélka. Tak jsme jim to řekli. Holky skákaly radostí. Informace, že by něco mělo být v nepořádku, nebraly na vědomí.

Špatná zpráva

Očekávaný triple test byl taky špatný, pravděpodobnost 1:8. Pořád jsme se uklidňovali, že to ještě nemusí být definitivní. Následoval odběr plodové vody. Když mě druhý den lékař telefonoval, už z jeho hlasu jsem poznala, že je to špatné. Čekám syna a Downův syndrom se potvrdil! „Přijďte ráno ke mně do ordinace a probereme to.“

„To rozhodnutí za vás nikdo neudělá,“ opatrně začal. „Zvažte všechna pro a proti. Postižené dítě je zásah do života celé rodiny. Na druhou stranu znám spoustu párů, které přivedly na svět postižené dítě, a neměnily by. Neměla byste to ale odkládat. Jste v 19. týdnu.“

Rozhodnu se správně?

Nechala jsem si na to týden. Týden rozhodování o životě nebo smrti našeho syna. Moji i Robertovi rodiče radí potrat: „Nejste nejmladší, Jituško,“ řekla mi máma, „je to na doživotí. Ale ani nevíš, jak ti rozumím… Žádná máma se přece nechce vzdát svého dítěte.“

Holky mi vyhledávají na internetu příběhy, kdy se přes všechna „prokazatelná“ vyšetření narodilo zdravé dítě. Robert váhá stejně jako já. Vzpomněla jsem si na rodiče Alexie – byli mnohem mladší a autistická dcera jim dávala zabrat. Za několik dní jsme našli neuvěřitelné množství protichůdných informací. Zjistili jsme, že existují různé skupiny sdružující rodiče těchto dětí. Tam radí netrápit se tím, co bude za pár let, ale žít přítomností a radovat se z pokroků dítěte. Ale zvládli bychom to?

V hlavě se mi promítají obrázky z ultrazvuku. Na nich byl takový drobeček, můj drobeček. Viděla jsem malou hlavičku. Plaval si v mém břiše a netušil, že právě přemýšlíme o jeho bytí nebo nebytí. Máme právo ho zabít? Už mi zbývá jen jeden den. Snad se rozhodnu správně…