Magazín pro ženy, které už vědí, o čem je život
Příběh Jany (62): Jak mám říct dospělému synovi, že je adoptovaný?
freepik.com
Příběhy ze života

Příběh Jany (62): Jak mám říct dospělému synovi, že je adoptovaný?

datum: 4. 4. 2020 0:05 autor: podle příběhu Jany V. napsala Alžběta Morávková
„Co když mi neodpustí, že jsme mu třicet let lhali?“ ptá se v dopise naší redakci paní Jana. „Asi byla chyba, že jsme mu nikdy nedokázali říct, že je adoptovaný.“

S Martinem jsme byli mladí, šťastní a měli pocit, že všechno ještě hezčí máme před sebou. Brali jsme se pár let před revoluci. Martin dokončil vysokou školu a začal pracovat v tehdejší spořitelně. Já jsem v té době už několik let učila v mateřské škole.

To je nás syn!

Moc jsme si přáli, aby naším malým bytem v Nuslích zněl dětský smích i pláč. Pláč slyšet byl, ale můj. Když mně starší gynekolog U Apolináře řekl, že moje otěhotnění by musel být zázrak, propadla jsem zoufalství.

„Jani, nebreč,“ řekl jednou večer vážně Martin. „Vlastní, nevlastní, vždyť na tom nezáleží. Dáme domov a šanci nějakému dítěti z kojeneckého ústavu.“ Moc mě tím překvapil, sama jsem o tom přemýšlela, jen jsem měla strach, co by Martin řekl. A nakonec s tím přišel on.

„Máme pro vás čtyřměsíčního chlapečka,“ ozval se v listopadu 1989 dlouho očekávaný telefon. Uprostřed řady postýlek s těmi nejmenšími byl ten „náš“. Klidně ležel a usmíval se. Sevřelo se mi srdce. Byl tak bezbranný. Okamžitě mnou projel záchvěv obrovské lásky. Chytla jsem Martina za ruku a špitla: „To je náš syn.“

Výjimečnou chvíli nenarušily ani informace od ředitelky kojeňáku. „Narodil se šestnáctileté dívce. Byla problematická, víte.“ Stručně řečeno jsme se dozvěděli, že matka našeho Ondříka utekla z pasťáku, otěhotněla, pak to dlouho tajila. Otec neznámý. V těhotenství hodně pila, kouřila a občas prý čichala toluen. Ondříček se narodil s nízkou porodní váhou, navíc byl přidušený. „Máte možnost si to rozmyslet a počkat,“ řekla paní ředitelka. „Nikdo by vám to nevyčítal. Je totiž víc než pravděpodobné, že chlapeček může mít zdravotní problémy.“

„My ho ale chceme, viď?“ podíval se na mě Martin. Přikývla jsem. „Už předtím jsme si řekli, že si nebudeme vybírat. Vlastní dítě si také nevybíráte,“ rozhodně jsem přikývla.

Jsem po tátovi

A tak zatímco pár ulic od nás se na Albertově měnily dějiny, my jsme si starým trabantem vezli domů našeho syna.

Ondrášek byl hodné sladké dítě. Postupně se začalo ukazovat, že bude lehce opožděný. Přesto bychom nikdy neměnili! Mnohokrát jsme se shodli, že to bylo to nejlepší rozhodnutí našeho života. Byli jsme prostě rodina! Radost z Ondry měli i naši rodiče, i když zvlášť můj táta zpočátku nebyl nadšený. „Cizí dítě, nevíte, jaké geny bude mít,“ bručel. Pak si ho Ondra omotal kolem prstu. Ostatně, to nás všechny.

Ondrovi byly tři roky, když jsme se zmohli na starší dům se zahradou pár kilometrů za Prahou. Tam jsme začali nový život. Nikdo netušil, že Ondra není náš vlastní. Prostě jsme byli „ti noví z Prahy“. Ondru jsme podporovali v tom, co mu šlo. Například se ukázalo, že má výborný hudební sluch a skvěle zpívá. Zato ruce měl obě „levé“. „To mám po tátovi,“ smál se, „ten taky nezatluče hřebík!“ Martin si vydržel s Ondrou celé hodiny hrát, učil ho jezdit na kole. Přestože byl Ondra pomalejší, chodil do běžné školy.

Věděli jsme, že bychom měli Ondrovi říct, že je adoptivní. Jenže jsme to odkládali a odkládali.

Odpustí mi?

Ondrovi bylo jedenáct, když Martin onemocněl. Nejdřív vleklá chřipka, pak se pořád cítil unavený. Diagnóza byla strašná: akutní leukémie. Dva roky se se střídavými úspěchy léčil. Umřel dva týdny po Ondrových třináctých narozeninách.

Těžce to nesl, na Martinovi doslova visel. Nesmím přece přijít s dalším šokem a jen tak mu říct, že Martin nebyl jeho táta! Po Martinově odchodu mi Ondra moc pomohl. Měla jsem smysl života, povinnosti.

Školní výsledky sice nebyly úplně hvězdné, ale nakonec se podařilo Ondru umístit na školu pro sociální pracovníky. Rád pomáhal jiným, byl nesmírně citlivý a empatický.

Léta běžela a já jsem pořád neměla odvahu říct mu pravdu. Mezitím nastoupil do domova seniorů a pracuje tam dodnes. Mám radost, když slyším, jak je u stařečků oblíbený.

Ondrovi je jednatřicet let, má už několik let skvělou přítelkyni a chtějí se vzít a založit rodinu. Vím, že právě teď by byla příležitost mu říct o adopci. Jenže co když mně přestane důvěřovat? Má nesmírně vyvinutý cit pro spravedlnost a pravdu. Zjistí, že třicet let žil ve lži! Že nešikovný není po Martinovi! Že hudební sluch nemá po dědovi! Vždyť mu naruším svět, ve kterém dodnes žil!

Co mám dělat?


Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!

Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!

Další články z rubriky

Příběh Dáši (41): Zbabělý kamarád nechtěl, abych se vdala

Příběh Dáši (41): Zbabělý kamarád nechtěl, abych se vdala

Autor: podle příběhu Dagmar F. napsala Alžběta Morávková, Datum: 31. 7. 2021 0:05

S Robertem se známe odjakživa. Naše mámy s námi trávily čas na stejném pískovišti a my s Robertem…

Příběh Marie (65): Stalker mi vzal dceru

Příběh Marie (65): Stalker mi vzal dceru

Autor: podle příběhu Marie A. napsala Alžběta Morávková, Datum: 25. 7. 2021 0:05

Kolem mé dcery upletl pavučinu a drží ji v ní. Vztah s dětmi vyměnila za psychopatického muže.

Příběh Petry (45): Život s autistickou dcerou

Příběh Petry (45): Život s autistickou dcerou

Autor: podle příběhu Petry J. napsala Alžběta Morávková, Datum: 24. 7. 2021 0:05

Příběh nemocné dvanáctileté Natálky je opravdu silný. Do dvou let působila jako zdravé dítě, avšak…

Příběh Martiny (36): Řekla jsem kamarádce o nevěře jejího muže

Příběh Martiny (36): Řekla jsem kamarádce o nevěře jejího muže

Autor: podle příběhu Martiny V. napsala Alžběta Morávková, Datum: 18. 7. 2021 0:05

Neuvědomila jsem si, že někteří lidé nechtějí slyšet pravdu. Přišla jsem tak o nejlepší kamarádku.…

Příběh Jany (33): Pes nám zachránil život!

Příběh Jany (33): Pes nám zachránil život!

Autor: podle příběhu Jany V. napsala Jana Hradilová, Datum: 17. 7. 2021 0:05

Některá zvířata mají zvláštní dar. Umí předvídat. Taková varování bychom neměli brát na lehkou váhu…

Příběh Milady (49): Tchyně nemá ráda své vnučky

Příběh Milady (49): Tchyně nemá ráda své vnučky

Autor: podle příběhu Milady J. napsala Alžběta Morávková, Datum: 11. 7. 2021 0:05

Někdy mi připadalo, že žiju snad v 19. století. Copak se dá pochopit, že na první pohled normální a…

Příběh Věry (77): Vnučka se mi vrátila

Příběh Věry (77): Vnučka se mi vrátila

Autor: podle příběhu čtenářky Věry S. napsala Alžběta Morávková, Datum: 10. 7. 2021 0:05

„Babi, babi, no tak se podívej, to je jsem já, Pavlína, a to je tvoje pravnučka!“ Pomalu otvírám…

Příběh Ireny (48): Manžel je závislý na sociálních sítích

Příběh Ireny (48): Manžel je závislý na sociálních sítích

Autor: podle příběhu Ireny A. napsala Alžběta Morávková, Datum: 4. 7. 2021 0:05

Dobrý sluha, ale zlý pán. I tak se dá s nadsázkou mluvit o Facebooku a sociálních sítích obecně.…

Tip šéfredaktorky

Příběh Jany (33): Pes nám zachránil život!

17. 7. 2021 0:05 autor podle příběhu Jany V. napsala Jana Hradilová