Magazín pro ženy, které už vědí, o čem je život
Příběh Jany (62): Jak mám říct dospělému synovi, že je adoptovaný?
freepik.com
Příběhy ze života

Příběh Jany (62): Jak mám říct dospělému synovi, že je adoptovaný?

datum: 4. 4. 2020 0:05 autor: podle příběhu Jany V. napsala Alžběta Morávková
„Co když mi neodpustí, že jsme mu třicet let lhali?“ ptá se v dopise naší redakci paní Jana. „Asi byla chyba, že jsme mu nikdy nedokázali říct, že je adoptovaný.“

S Martinem jsme byli mladí, šťastní a měli pocit, že všechno ještě hezčí máme před sebou. Brali jsme se pár let před revoluci. Martin dokončil vysokou školu a začal pracovat v tehdejší spořitelně. Já jsem v té době už několik let učila v mateřské škole.

To je nás syn!

Moc jsme si přáli, aby naším malým bytem v Nuslích zněl dětský smích i pláč. Pláč slyšet byl, ale můj. Když mně starší gynekolog U Apolináře řekl, že moje otěhotnění by musel být zázrak, propadla jsem zoufalství.

„Jani, nebreč,“ řekl jednou večer vážně Martin. „Vlastní, nevlastní, vždyť na tom nezáleží. Dáme domov a šanci nějakému dítěti z kojeneckého ústavu.“ Moc mě tím překvapil, sama jsem o tom přemýšlela, jen jsem měla strach, co by Martin řekl. A nakonec s tím přišel on.

„Máme pro vás čtyřměsíčního chlapečka,“ ozval se v listopadu 1989 dlouho očekávaný telefon. Uprostřed řady postýlek s těmi nejmenšími byl ten „náš“. Klidně ležel a usmíval se. Sevřelo se mi srdce. Byl tak bezbranný. Okamžitě mnou projel záchvěv obrovské lásky. Chytla jsem Martina za ruku a špitla: „To je náš syn.“

Výjimečnou chvíli nenarušily ani informace od ředitelky kojeňáku. „Narodil se šestnáctileté dívce. Byla problematická, víte.“ Stručně řečeno jsme se dozvěděli, že matka našeho Ondříka utekla z pasťáku, otěhotněla, pak to dlouho tajila. Otec neznámý. V těhotenství hodně pila, kouřila a občas prý čichala toluen. Ondříček se narodil s nízkou porodní váhou, navíc byl přidušený. „Máte možnost si to rozmyslet a počkat,“ řekla paní ředitelka. „Nikdo by vám to nevyčítal. Je totiž víc než pravděpodobné, že chlapeček může mít zdravotní problémy.“

„My ho ale chceme, viď?“ podíval se na mě Martin. Přikývla jsem. „Už předtím jsme si řekli, že si nebudeme vybírat. Vlastní dítě si také nevybíráte,“ rozhodně jsem přikývla.

Jsem po tátovi

A tak zatímco pár ulic od nás se na Albertově měnily dějiny, my jsme si starým trabantem vezli domů našeho syna.

Ondrášek byl hodné sladké dítě. Postupně se začalo ukazovat, že bude lehce opožděný. Přesto bychom nikdy neměnili! Mnohokrát jsme se shodli, že to bylo to nejlepší rozhodnutí našeho života. Byli jsme prostě rodina! Radost z Ondry měli i naši rodiče, i když zvlášť můj táta zpočátku nebyl nadšený. „Cizí dítě, nevíte, jaké geny bude mít,“ bručel. Pak si ho Ondra omotal kolem prstu. Ostatně, to nás všechny.

Ondrovi byly tři roky, když jsme se zmohli na starší dům se zahradou pár kilometrů za Prahou. Tam jsme začali nový život. Nikdo netušil, že Ondra není náš vlastní. Prostě jsme byli „ti noví z Prahy“. Ondru jsme podporovali v tom, co mu šlo. Například se ukázalo, že má výborný hudební sluch a skvěle zpívá. Zato ruce měl obě „levé“. „To mám po tátovi,“ smál se, „ten taky nezatluče hřebík!“ Martin si vydržel s Ondrou celé hodiny hrát, učil ho jezdit na kole. Přestože byl Ondra pomalejší, chodil do běžné školy.

Věděli jsme, že bychom měli Ondrovi říct, že je adoptivní. Jenže jsme to odkládali a odkládali.

Odpustí mi?

Ondrovi bylo jedenáct, když Martin onemocněl. Nejdřív vleklá chřipka, pak se pořád cítil unavený. Diagnóza byla strašná: akutní leukémie. Dva roky se se střídavými úspěchy léčil. Umřel dva týdny po Ondrových třináctých narozeninách.

Těžce to nesl, na Martinovi doslova visel. Nesmím přece přijít s dalším šokem a jen tak mu říct, že Martin nebyl jeho táta! Po Martinově odchodu mi Ondra moc pomohl. Měla jsem smysl života, povinnosti.

Školní výsledky sice nebyly úplně hvězdné, ale nakonec se podařilo Ondru umístit na školu pro sociální pracovníky. Rád pomáhal jiným, byl nesmírně citlivý a empatický.

Léta běžela a já jsem pořád neměla odvahu říct mu pravdu. Mezitím nastoupil do domova seniorů a pracuje tam dodnes. Mám radost, když slyším, jak je u stařečků oblíbený.

Ondrovi je jednatřicet let, má už několik let skvělou přítelkyni a chtějí se vzít a založit rodinu. Vím, že právě teď by byla příležitost mu říct o adopci. Jenže co když mně přestane důvěřovat? Má nesmírně vyvinutý cit pro spravedlnost a pravdu. Zjistí, že třicet let žil ve lži! Že nešikovný není po Martinovi! Že hudební sluch nemá po dědovi! Vždyť mu naruším svět, ve kterém dodnes žil!

Co mám dělat?


Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!

Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!

Další články z rubriky

Příběh Denisy (41): Místo dcery jsem se vdala já

Příběh Denisy (41): Místo dcery jsem se vdala já

Autor: podle příběhu Denisy S. napsala Alžběta Morávková, Datum: 9. 8. 2020 0:05
Příběh Renaty (59): Dala jsem dítě k adopci a celý život mě to trápí

Příběh Renaty (59): Dala jsem dítě k adopci a celý život mě to trápí

Autor: podle příběhu Renaty H. napsala Alžběta Morávková, Datum: 8. 8. 2020 0:05
Příběh babičky Boženky (98): Popelka bez kouzelného střevíčku

Příběh babičky Boženky (98): Popelka bez kouzelného střevíčku

Autor: podle příběhu Boženy L. napsala Alžběta Morávková, Datum: 2. 8. 2020 0:05
Příběh Terezy (41): Chtěla jsem jen dítě, ne manžela

Příběh Terezy (41): Chtěla jsem jen dítě, ne manžela

Autor: podle příběhu Terezy H. napsala Alžběta Morávková, Datum: 1. 8. 2020 0:05