Čas jen pro mě

Jako malá holka jsem si představovala, že jdu v dlouhých bílých šatech svatební uličkou, pak říkám ANO pohlednému muži, který se na mě s láskou usmívá. Potom spolu vozíme kočárek s naším dítětem.

Na dítě je přece čas!

Pár pohledných kluků se v mém životě objevilo, s několika z nich jsem i společně bydlela, ale pokaždé to ztroskotalo na mé touze po dítěti. Vyrůstala jsem jako jedináček a toužila po velké rodině. „Jednou budu mít plný chodník dětí,“ říkala jsem už od puberty.

Když jsem po skončení vysoké školy před tehdejším přítelem Honzou řekla, že bychom mohli mít děti, nechápavě se na mě podíval: „Proč, Andrejko? Je ti teprve čtyřiadvacet, mně o dva víc, máme ještě spoustu času.“

Kdy je ta správná doba?

Mojí mámě bylo dvacet, když jsem se narodila, a nikdy jsem neměla pocit, že by na mateřství nebyla připravená. Já vím, byla jiná doba, mladí lidé neměli moc možností, jak se realizovat – a svatba a dítě, to tehdy stát podporoval.

Dnes převažuje druhý extrém. Dělat kariéru, užít si a pak si naplánovat dítě. Mnoho mých kamarádek takhle ale „doplánovalo“, protože těhotenství se často naplánovat nedá. Případů umělých oplodnění mám ve svém okolí nespočet.

Nejsou chlapi

Já jsem ale nemohla najít partnera, který by touhu po dítěti sdílel. Všem to připadalo „brzy“, byla jsem buď já „moc mladá“ nebo se na „otcovství necítili“ oni. Je přece třeba si před založením rodiny ještě „užít“ a „cestovat“!

Nakonec jsem si neplánovaně vybudovala slušnou kariéru, procestovala spoustu zemí – a nic. Poslední přítel David byl stejně starý, chodili jsme spolu dva roky a pořád mi vyprávěl, jak jsme oba ještě moc mladí na povinnosti. Když jsem mu řekla, že skoro v sedmatřiceti vůbec nejsme na dítě mladí, sbalil si kufr a se slovy: „Jsi těmi dětmi posedlá,“ opustil můj byt i život.

Do sítě spadl Tomáš

„Moc to řešíš,“ řekla mi po několikáté skleničce kamarádka. „Chceš dítě? Chceš. Tak vysaď antikoncepci a s těma chlapama to vůbec neřeš. Nakonec ten mužskej bude šťastnej, že má dítě.“

Hm, něco na tom bude, řekla jsem si. A jako žena činu se vydala na „lov“. Do mých sítí nakonec spadl Tomáš, o dvacet let starší kolega z firmy. Říkal, že se právě rozvádí, protože mu žena nerozumí. Zůstávali spolu jen kvůli dětem, ale teď to řeší a brzy bude rozvedený.

Jsem těhotná...

Po půl roce jsem opravdu otěhotněla. „Dítě? Ty budeš mít dítě?“ nechápavě se na mě díval, když jsem mu ukázala těhotenský test. „Myslel jsem, že bereš nějakou antikoncepci…“ Radost tedy fakt neměl.

„Ale vždyť se přece rozvádíš, tak o co jde?“ zeptala jsem se. – „Tomu ty nemůžeš rozumět! Rozvod se protahuje, a jestli žena zjistí, že ji podvádím, všechno se zkomplikuje!“

... a sama

Zkomplikovalo se to. Ale mně. Ukázalo se, že Tomáš se vůbec nerozvádí. O rozvodu ani nikdy neuvažoval. Prolila jsem potoky slz a pak jsem si řekla, že mám vlastně to, co jsem chtěla. Jsem těhotná a budu mít dítě!

A tak se mi narodil Tadeášek. Brzy mu bude pět. V rodném listě nemá otce uvedeného. Je prostě jenom můj. Není to ideální, už teď se občas zmíní, že kamarádi ze školky mají tatínka a on ne. Jednou mu to budu muset vysvětlit. Ale jsem moc šťastná, že ho mám!