
Příběh Heleny (62): Vnoučata vidím jen po skypu
„Mami, mutti, maman, mum,“ prozpěvovala si tehdy pětiletá Anička a ukazováčkem vybrnkávala na piáno jednoduchou melodii. „Má hudební sluch, cizí jazyky jí půjdou jako po másle,“ říkala mi paní učitelka ve školce. „Máme tu předškoláky, kteří nedokážou mluvit ani česky, natož aby pochytili slovíčko odjinud.
Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem
Sousedka Erika je Němka, která se do Čech přivdala, a její malá Angela si s dcerou hrála. V mezinárodní holčičí „hatmatilce“ si ty dvě báječně rozuměly. Ruku v ruce pak nastoupily na jazykovou základku. Dcera mluvila německy brzy stejně plynule jako česky. (Vždyť také jezdila s Angelou na prázdniny babičce do Erfurtu.) Mezitím jsem já doma nad kafem „oprašovala“ s Erikou dávno zapomenutá slovíčka z němčiny. Filmy si naše holky pouštěly zásadně v angličtině. Tam jsem byla už úplně mimo.
Aniččiny následující „středoškolské“ roky pro mě představovaly to, co kdysi Václav Klaus nazýval „utahováním opasku“. Vybrala si soukromý gympl s vyučovacím jazykem – francouzština. Na jedné straně jsem na ni byla pyšná, ale platit školné nebylo pro mě jako samoživitelku hračka. Když pak letěli se třídou do Dijonu, musela jsem si na to půjčit.
Charismatický Francouz? Kdyby alespoň Francouz!
A tam se stalo. Autobusem cestovali po krásách Francie, na jedné zastávce se Anna zapovídala s klukem. Padli si do oka natolik, že si nevšimla, jak její třída odjíždí z parkoviště. Pierre byl v těch místech také na studijním pobytu. K jejím spolužákům ji odvezl autem až druhý den. Byl z toho pochopitelně malér. Ale „zakázané ovoce“ bývá to nejchutnější. Od té doby si mailovali a volali. Chvílemi jsem měla strach, že snad ani nedodělá školu. Pierre byl středobod jejího života.
Jen co složila maturitu, přijela se mi její láska představit. „Maman,“ a pak pár notoricky známých francouzských frází – víc jsem nastávající zeťovi nerozuměla. Moje lámaná němčina zase nic neříkala jemu. Anička tlumočila o sto šet. Chtěli se vzít a odjet... „Do Francie,“ skočila jsem jim do řeči a dívala se vystrašeně. Oba ztuhli. „Evropa není konec světa,“ pokusila jsem se usmát. „Pierre,“ nastalo ticho, „je z Kanady, rodinu má v Québecu,“ vzala mě za ruku dcera. Klesla mi brada.
Už pět let ji znám jen z obrazovky
Na svatbu jsem odletěla s nimi. Uprostřed velké rodiny, mluvící jen francouzsky, jsem se cítila jako ryba na suchu. K Aničce se chovali pěkně, ale co já vím…? Let zpátky byl pro mě horor. Nejsem žádný velký cestovatel.
Od té doby uběhlo už pět let. Anička přivedla na svět dvě děti – Kanaďany. Čtyřletou vnučku Catherine a dvouletého vnoučka Philippa znám jen fotek a skypu. „Kačenko,“ volám „po našem“ do rozzářené obrazovky a mávám jí. Okatá holčička se pokaždé stydlivě culí. „Bonne-maman,“ vysvětluje jí Anna a ukazuje na mě. Filípka moje tvář z notebooku ještě vůbec nezajímá. Babičku Megan (Pierovu matku) má u sebe denně. Toužím si ty dva malé drobečky pochovat. Pohladit je, popusinkovat… Vyprávět jim před spaním pohádku „O perníkové chaloupce“. Moc mi chybí mi, stýská se mi po nich (i po dceři), až to bolí. Rok od roku se mi vzdalují.
„Mám s nimi mluvit i česky? Ale, mami, jen bych jim pletla hlavičky,“ namítá dcera. „Kořeny, česká babička…,“ snažím se jí oponovat – asi zbytečně. Doma se tedy snažím biflovat slovíčka z učebnice Francoužština pro samouky. Moc mi to na stará kolena do hlavy neleze. Moje výslovnost? Hrůza! Anička mě přes skype shovívavě opravuje, Kačenka se hihňá. „No, když nic jiného, alespoň si pocvičím mozek,“ říkám si. I když takhle osaměle jsem si život tedy neplánovala.
Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
Další články z rubriky

Příběh Zdeny (59): Tragédie, která rozbila naše životy
Autor: podle příběhu Zdeny Š. napsala Alžběta Morávková, Datum: 26. 6. 2022 0:05„Sedím v křesle a prohlížím si staré album,“ začíná svůj dopis do redakce naše čtenářka Zdena. „Na…

Příběh Petry (52): Mám ho vzít zpátky?
Autor: podle příběhu Petry B. napsala Alžběta Morávková, Datum: 25. 6. 2022 0:05Staré přísloví říká, že nelze dvakrát vstoupit do stejné řeky. Je to pravda, nebo jen okřídlený…

Příběh Katky (48): Domácí násilí zůstalo dlouho skryté
Autor: podle příběhu Kateřiny V. napsala Alžběta Morávková, Datum: 18. 6. 2022 0:05Domácí násilí má většina z nás stále spojené s „problematickými“ lidmi. Nechceme si přiznat, že k…

Příběh Petra (56): Nebát se navštívit lékaře. To je má rada pro všechny, kteří mají problémy s dýcháním
Autor: podle příběhu Petra J. napsala Alžběta Morávková, Datum: 12. 6. 2022 0:05V době, kdy stále kolísají počty nakažených virem COVID-19, můžeme problémy s dýcháním snadno…

Příběh Jolany (43): Nevím, kdo je otec mého dítěte
Autor: podle příběhu Jolany L. napsala Alžběta Morávková, Datum: 11. 6. 2022 0:05Většina dívek si představuje, jak potká toho pravého prince na bílém koni. Lásku korunuje krásná…

Příběh Hanky: (52) Poklad na cizí zahradě
Autor: podle příběhu Hany W. napsala Alžběta Morávková, Datum: 29. 5. 2022 0:05Měla babička pravdu o zakopaných špercích na zahradě pod hruškou? Nebo šlo jen o výmysl popletené…

Příběh Jaroslavy (73): Z banální virózy se vyklubala zákeřná nemoc
Autor: podle příběhu Jaroslavy M. napsala Alžběta Morávková, Datum: 28. 5. 2022 0:05Chronická obstrukční plicní nemoc (CHOPN) je onemocnění, které ovlivňuje život pacienta na…

Příběh Ireny (43): Život s gamblerem
Autor: podle příběhu Ireny P. napsala Alžběta Morávková, Datum: 22. 5. 2022 8:00Padnout až na dno a pak se odrazit je těžké. Nejhorší však je stáhnout s sebou ty nejbližší, kteří…
Komentáře