Magazín pro ženy, které už vědí, o čem je život
Příběh Heleny (62): Vnoučata vidím jen po skypu
pxhere.com
Příběhy ze života

Příběh Heleny (62): Vnoučata vidím jen po skypu

datum: 2. 4. 2019 0:05 autor: podle příběhu Heleny U. napsala Lada Sychrovská
Spískala jsem si to vlastně sama. Dala jsem dceři to nejlepší, co jsem mohla – šanci na vzdělání a možnost podívat se do světa. Nakonec jsem zůstala sama. A ona…? Má se tam skutečně lépe, než by se měla tady?

„Mami, mutti, maman, mum,“ prozpěvovala si tehdy pětiletá Anička a ukazováčkem vybrnkávala na piáno jednoduchou melodii. „Má hudební sluch, cizí jazyky jí půjdou jako po másle,“ říkala mi paní učitelka ve školce. „Máme tu předškoláky, kteří nedokážou mluvit ani česky, natož aby pochytili slovíčko odjinud.

Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem

Sousedka Erika je Němka, která se do Čech přivdala, a její malá Angela si s dcerou hrála. V mezinárodní holčičí „hatmatilce“ si ty dvě báječně rozuměly. Ruku v ruce pak nastoupily na jazykovou základku. Dcera mluvila německy brzy stejně plynule jako česky. (Vždyť také jezdila s Angelou na prázdniny babičce do Erfurtu.) Mezitím jsem já doma nad kafem „oprašovala“ s Erikou dávno zapomenutá slovíčka z němčiny. Filmy si naše holky pouštěly zásadně v angličtině. Tam jsem byla už úplně mimo.

Aniččiny následující „středoškolské“ roky pro mě představovaly to, co kdysi Václav Klaus nazýval „utahováním opasku“. Vybrala si soukromý gympl s vyučovacím jazykem – francouzština. Na jedné straně jsem na ni byla pyšná, ale platit školné nebylo pro mě jako samoživitelku hračka. Když pak letěli se třídou do Dijonu, musela jsem si na to půjčit.

Charismatický Francouz? Kdyby alespoň Francouz!

A tam se stalo. Autobusem cestovali po krásách Francie, na jedné zastávce se Anna zapovídala s klukem. Padli si do oka natolik, že si nevšimla, jak její třída odjíždí z parkoviště. Pierre byl v těch místech také na studijním pobytu. K jejím spolužákům ji odvezl autem až druhý den. Byl z toho pochopitelně malér. Ale „zakázané ovoce“ bývá to nejchutnější. Od té doby si mailovali a volali. Chvílemi jsem měla strach, že snad ani nedodělá školu. Pierre byl středobod jejího života.

Jen co složila maturitu, přijela se mi její láska představit. „Maman,“ a pak pár notoricky známých francouzských frází – víc jsem nastávající zeťovi nerozuměla. Moje lámaná němčina zase nic neříkala jemu. Anička tlumočila o sto šet. Chtěli se vzít a odjet... „Do Francie,“ skočila jsem jim do řeči a dívala se vystrašeně. Oba ztuhli. „Evropa není konec světa,“ pokusila jsem se usmát. „Pierre,“ nastalo ticho, „je z Kanady, rodinu má v Québecu,“ vzala mě za ruku dcera. Klesla mi brada.

Už pět let ji znám jen z obrazovky

Na svatbu jsem odletěla s nimi. Uprostřed velké rodiny, mluvící jen francouzsky, jsem se cítila jako ryba na suchu. K Aničce se chovali pěkně, ale co já vím…? Let zpátky byl pro mě horor. Nejsem žádný velký cestovatel.

Od té doby uběhlo už pět let. Anička přivedla na svět dvě děti – Kanaďany. Čtyřletou vnučku Catherine a dvouletého vnoučka Philippa znám jen fotek a skypu. „Kačenko,“ volám „po našem“ do rozzářené obrazovky a mávám jí. Okatá holčička se pokaždé stydlivě culí. „Bonne-maman,“ vysvětluje jí Anna a ukazuje na mě. Filípka moje tvář z notebooku ještě vůbec nezajímá. Babičku Megan (Pierovu matku) má u sebe denně. Toužím si ty dva malé drobečky pochovat. Pohladit je, popusinkovat… Vyprávět jim před spaním pohádku „O perníkové chaloupce“. Moc mi chybí mi, stýská se mi po nich (i po dceři), až to bolí. Rok od roku se mi vzdalují.

„Mám s nimi mluvit i česky? Ale, mami, jen bych jim pletla hlavičky,“ namítá dcera. „Kořeny, česká babička…,“ snažím se jí oponovat – asi zbytečně. Doma se tedy snažím biflovat slovíčka z učebnice Francoužština pro samouky. Moc mi to na stará kolena do hlavy neleze. Moje výslovnost? Hrůza! Anička mě přes skype shovívavě opravuje, Kačenka se hihňá. „No, když nic jiného, alespoň si pocvičím mozek,“ říkám si. I když takhle osaměle jsem si život tedy neplánovala.


Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!

Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!

Další články z rubriky

Příběh Šárky (38): Nedobrovolně venkovankou

Příběh Šárky (38): Nedobrovolně venkovankou

Autor: podle příběhu Šárky P. napsala Alžběta Morávková, Datum: 26. 4. 2024 0:05

„Narodila jsem se v Praze, studovala v Praze a třicet let nežila nikde jinde,“ svěřuje se v dopise…

Příběh Hanky (59): Nakonec jsem mu tu lež odpustila

Příběh Hanky (59): Nakonec jsem mu tu lež odpustila

Autor: podle příběhu Hany J. napsala Alžběta Morávková, Datum: 17. 3. 2024 0:05

Prodloužený víkend v Římě nebo v Paříži, dovolené po celém světě, cestování třeba jen tak… To, co…

Příběh Petra (44): Byl jsem závislý na automatech

Příběh Petra (44): Byl jsem závislý na automatech

Autor: podle příběhu Petra N. napsala Alžběta Morávková, Datum: 25. 2. 2024 0:05

Petr nyní žije spokojeným životem, nebylo tomu tak ale vždycky. Měl skvělou práci, ve které byl…

Příběh Olgy (52): Dceřin přítel na nás parazitoval

Příběh Olgy (52): Dceřin přítel na nás parazitoval

Autor: podle příběhu Olgy S. napsala Alžběta Morávková, Datum: 24. 2. 2024 0:05

Děti si někdy přivedou partnery, které rodiče zrovna „nemusí“. To je případ i naší čtenářky Olgy,…

Příběh Hanky (49): Můj přítel „Skrblík“

Příběh Hanky (49): Můj přítel „Skrblík“

Autor: podle příběhu Hanky M. napsala Alžběta Morávková, Datum: 18. 2. 2024 0:05

Nikdo už dnes nečeká, že bude muž všechno platit. Ale přece jen se trochu předpokládá, že na víno…

Příběh Alice (40): Poporodní deprese mi málem zničila všechno

Příběh Alice (40): Poporodní deprese mi málem zničila všechno

Autor: podle příběhu Alice M. napsala Alžběta Morávková, Datum: 17. 2. 2024 0:05

Euforii z narození vytouženého dítěte může zkomplikovat poporodní deprese. Moc se o ní nemluví,…

Příběh Kateřiny (59): Se ztrátou nevlastního vnuka se nemohu smířit

Příběh Kateřiny (59): Se ztrátou nevlastního vnuka se nemohu smířit

Autor: podle příběhu Kateřiny T. napsala Alžběta Morávková, Datum: 11. 2. 2024 0:05

Malý Miky se na několik let stal součástí rodiny naší čtenářky Kateřiny. Příběh, který nám poslala,…

Příběh Kláry (43): Za všechno si mohu sama

Příběh Kláry (43): Za všechno si mohu sama

Autor: podle příběhu Kláry W. napsala Alžběta Morávková, Datum: 10. 2. 2024 0:05

„Kdo vybírá, přebere,“ říká jedno známé české přísloví. O jeho pravdivosti se přesvědčila naše…

Tip šéfredaktorky

Nový KVÍZ: Jak dobře znáte olympijské sporty?

21. 6. 2024 11:49 autor -jav-