Čas jen pro mě

Manžel se pobláznil do o sedmnáct let mladší slečny a rozhodl se k ní přestěhovat. Věděla jsem, že nám to v poslední době moc neklapalo, ale přeci jen byl pro mě jeho odchod jako blesk z čistého nebe. 

Co mám teď dělat?

Najednou jsem zůstala sama. Bez chlapa a bez dětí, po kterých jsem nikdy zvlášť netoužila, mi pochopitelně doma bývalo smutno. Naštěstí mi kamarádka Kamila navrhla, jestli bych s ní nechodila do sauny a popřípadě do fitka častěji. „Hani, nevymlouvej se, přijdeš na jiné myšlenky,“ nekompromisně zavelela.

Cvičení moc nedám, ale proti pořádnému zpocení a odreagování jsem nic nenamítala. Saunování jsem po čase naprosto propadla. Byla jsem tam doslova pečená vařená. Nakoupila jsem si o ní odbornou literaturu a v odpočívací místnosti jsem hltala tipy na péči o tělo. Přeci jen mi je už pětapadesát a ke starému železu se ještě přirovnávat nechci.

V rouše Adamově

Jednoho podzimního večera, když jsem se po vysaunování oblékala, jsem zjistila, že v šatně nefunguje fén. S mokrými vlasy jsem odejít nechtěla. Napadlo mě, že bych si je tedy vysušila v šatně pánské. Stejně toho dne v naší smíšené sauně žádní muži nebyli.

Co ale čert nechtěl! Po chvilce fénování vyšel zpoza místnosti proplešatělý chlapík. Já nenalíčená a jen ve spodním prádle, on naprosto nahý! Takový trapas jsem v životě nezažila. „Pardon,“ vykoktala jsem, „já myslela, že tu nikdo nebude.“ – „A jak vidíte, spletla jste se,“ prohlásil s úsměvem pan neznámý.

Oboustranné omluvy

Nazí lidé ve mně v tomto prostředí nevzbuzovali stud. Tato situace ale byla trošku jiná. Rukama jsem se snažila zahalit a vycouvat z místnosti. S úprkem jsem pak zamířila ke své skřínce a kvapně se oblékala. Zbývalo mi už jen zavřít dveře, ale kdosi mě předběhl.

Zase ten pán, ale tentokrát polozahalený v prostěradle. „Madam, chci se vám upřímně omluvit, nechtěl jsem vás vyděsit.“ – „Né, to né, to je moje chyba, neměla jsem ve vaší šatně co dělat,“ rozpačitě jsem namítala a překotně vysvětlovala, jak se to všechno stalo.

Místo činu

Týden jsem se styděla vrátit na „místo činu.“ Nebýt Kamily, asi bych si začala hledat útočiště někde jinde. Nakonec jsem se ale překonala a do mé oblíbené potírny znovu usedla. Opřená o dřevěnou lavici jsem tiše oddychovala. „Kamčo, dej mi ještě minutku, pak si dáme sprchu,“ šeptla jsem.

„Kamča je už venku, ale vzkazuje vám, ať nepospícháte.“ Otevřela jsem oči a přede mnou stál zase ten naháč z minulého týdne. Tentokrát už mi útěk přišel jako hloupý nápad. Naprosto sami a celí zpocení jsme měli celý prostor jen sami pro sebe. Nestalo se nic nemravného. Jen jsme si báječně popovídali a dohodli se, že se tu budeme vídat každou středu. V mém věku se nedá mluvit o romantice, ale spíš o duševním souznění. Nejvitpnější na našem přátelství a posléze i vztahu byl fakt, že jsme se viděli nazí dřív, než jsme si poprvé spolu někam vyšli. A do sauny, a nejen tam, už chodíme spolu!