Čas jen pro mě

Čtyřiadvacetiletá plachá dívka a o dva roky starší sebevědomý mladý muž se do sebe okamžitě zamilovali. Pierrova rodina ze synovy přítelkyně žádnou radost neměla, ale předpokládali, že vztah dlouho nevydrží. 

Nesourodý pár

To se ovšem spletli – mladí lidé se o čtyři roky později vzali a v roce 1940 se narodil syn Mathieu, druhý Thugal pak v roce 1945.

Během druhé světové války narukoval Pierre do armády, byl držen v německém zajetí a poté se zapojil do francouzského odboje. Po válce obdržel několik vyznamenání. Lékařskou praxi pověsil na hřebík a naplno se věnoval politice. Nejprve byl zvolen starostou Orleansu, pak postoupil dál. Stal se poslancem Národního shromáždění a blízkým spolupracovníkem budoucího prezidenta Françoise Mitterranda.

François Mitterrand (†79): Záletný prezident a jeho dvě ženy

Pohledný, vtipný, ve společnosti oblíbený akční muž udělal podle přátel jen jednu velkou osudovou chybu, a tou bylo manželství s Yvonne.

Láska přešla v nenávist

Zatímco Pierre trávil stále více času v Paříži, jeho žena zůstávala sama v Orleans a starala se o děti. Tehdy postupně vyprchaly vášeň a láska a čím dál víc se projevovaly propastné společenské rozdíly, které mezi tímto nesourodým párem byly.

Pierre, který měl nakročeno do vysoké politiky, potřeboval vedle sebe reprezentativní ženu. Bylo jasné, že Yvonne už nepřekročí svůj stín. Sice se snažila zajímat o politiku a kulturu, ale intelektu a společenské a sociální obratnosti neměla šanci dosáhnout.

Vedle Pierra vypadala jako nezajímavá a tichá šedá myška – nepomohly ani návštěvy kosmetických salónů a rady stylistů. Pierre ji měl dokonce říct: „Jsi mi odporná!“ Svůj žal a beznaděj tak začala rozpouštět v alkoholu.

Krásná a chytrá milenka

Sousedy Chevallierových byli manželé Perreauovi. Leon Perreau byl malý plešatý a obtloustlý muž. Jeho žena Jeanne o patnáct let mladší okouzlující inteligentní zrzka. Nejprve se spřátelily děti z obou rodin, pak i dospělí. Leon jako ředitel obchodního domu byl v práci od rána do večera, často i v sobotu. O krásné Jeanne kolovaly drby, že si v nepřítomnosti manžela užívá přízně různých milenců. Mezi ně se brzy zařadil i doktor Chevallier.

Yvonne tušila, že jí manžel není věrný. Dokonce na jaře 1951 obdržela anonymní dopis, ve kterém pisatel naznačil, že Pierre má milenku. Brzy měla i důkaz. V jednom z manželových obleků našla dopis:

„Bez tebe by můj život neměl krásu ani smysl. Jeannete.“

Velké ponížení

Teď už bylo Yvonne jasné, že její muž má poměr s krásnou sousedkou! Nastoupila do vlaku směr Paříž, aby se ho na to zeptala přímo. Vrátila se naprosto ponížená – manžel se s ní odmítl setkat a vrátný ji za ním nepustil.

Pierre s ní odmítl o svém vztahu s Jeanne mluvit. Yvonne se ho pokoušela citově vydírat, vyhrožovala i sebevraždou. Nic nepomohlo. Aby své sebevražedné úmysly před manželem lépe demonstrovala, potřebovala pistoli. Vypravila se na policejní stanici a požádala o zbrojní průkaz s tím, že vzhledem k manželově politické činnosti ho potřebuje na obranu. Poté si koupila revolver.

Pouhý jeden den ministrem

Pierrovi Chevallierovi bylo jen dvaačtyřicet let, když se jako ministr pro mládež stal členem francouzské vlády. Jmenován byl 11. srpna 1951 – a novou funkci si užil pouhý jeden den!

Právě se šel převléct na veřejné vystoupení, když za ním do šatny vběhla Yvonne a prosila ho o záchranu jejich manželství.

Vysmál se jí a oznámil, že s ní už nechce mít nic společného. Začal mluvit o rozvodu a řekl, že má jinou ženu, kterou má v plánu si vzít. Zoufalá Yvonne vytáhla zbraň, otočila ji proti sobě a vyhrožovala, že se zabije, pokud ji opustí. Pierre údajně reagoval slovy: „Jen se klidně zastřel, ale až já odejdu z místnosti.“

To byla poslední kapka! Namířila zbraň na Pierra a čtyřikrát vystřelila. Vyděšeného syna Mathieua, který slyšel hluk a přiběhl, předala s klidem služebné. Pak chladnokrevně vystřelila na už mrtvého Pierra popáté.

O několik minut později zavolala na orleanskou policejní stanici se slovy: „Rychle přijeďte, prosím. Manžel vás potřebuje.“ Policisté ji po příjezdu našli, jak sedí v černých vdovských šatech vedle zastřeleného manžela.

Nevinná!?

Soud začal 5. listopadu 1952. Podle francouzského práva tehdy mohl být zproštěn trestu každý muž, který přistihne manželku v posteli s jiným mužem. Toho využila obhajoba. Také veřejnost a publikum v soudní síní bylo na straně Yvonne.

Yvonne Chevallier u soudu. (zdroj: murderpedia.org)

Jakmile byla k výslechu předvolána Jeanne, ozývalo se z lavic syčení. Jeanne potvrdila, že se s Chevallierem stýkala přes rok a že se scházeli dvakrát až třikrát týdně v Paříži, kam za ním jezdila. Na otázku, zda se za tento poměr stydí, odpověděla: „Rozhodně ne.“ Nato dodala, že sice cítila jistý soucit s paní Chevallierovou, ale neměla v žádném případě v úmyslu vztah ukončit.

Porota jednala pětačtyřicet minut. Poté k velké úlevě publika vynesla verdikt: „Nevinna.“

Yvonne se nějakou dobu snažila vrátit do normálního života. Moc se jí to nedařilo. Zmítala se v pocitech viny a zármutku.

Po poradě s knězem nakonec opustila Francii a odstěhovala se do tehdy francouzské Nové Guiney v západní Africe. Tam prováděla jakousi formu pokání a pracovala jako dobrovolná zdravotní sestra v nemocnici pro chudé. Zemřela v zapomnění někdy v 70. letech minulého století.