Čas jen pro mě

Náš pohodový chlapeček

Když jsme se s Petrem brali, měli jsme vysněný malý domeček se zahrádkou, kde si budou hrát dvě děti. Ideálně kluk a holka. Krátce po svatbě se nám opravdu povedlo koupit starší dům. S nadšením jsme se pustili do rekonstrukce.

Ještě nebylo všechno hotové a já jsem zjistila, že jsem těhotná. Těhotenství proběhlo bez problémů, porod taky. Tomášek byl pohodové dítě. Neustále v dobrém rozmaru, v noci se probouzel výjimečně. Klidná povaha mu vydržela i ve školce a ve škole.

Vlastně jsme byli v té době ohromně šťastná rodina. To mi ale došlo až mnohem později.

Příběh Kateřiny (40): Vlastní vinou nemám děti

Tolik chci druhé dítě

Tehdy jsem měla pocit, že k úplnému štěstí nám chybí už jen kousek – druhé dítě. To se ale nedařilo. Dvakrát jsem otěhotněla a dvakrát zase v desátém týdnu potratila. „Nejsme sami, kdo má jen jedno dítě,“ utěšoval mě Petr. „Vždyť někdo nemá ani to.“

Vadilo mi, že Petr chce tuhle kapitolu života definitivně uzavřít. Roky ubíhaly, Tomík udělal přijímačky na víceleté gymnázium, mně už do čtyřicítky chyběly jen dva roky a zoufale se upnula k tomu, že ještě přijde druhé dítě.

Příběh Katky (49:) Matkou proti své vůli

Poslední šance

Ačkoli můj gynekolog byl toho názoru, že příroda se nemá pokoušet, doporučil mi kliniku, kde se provádí umělé oplodnění.

„Paní Slávinko, kdybyste žádné dítě neměla, neřekl bych vůbec nic,“ upřel na mě oči od stolu, kde psal výpis z mé karty, „ale dobře víte, že nejsem příznivec starších matek za každou cenu. Je to proti přírodě a přináší to spoustu rizik. Pro matku i pro dítě.“

Petra jsem postavila před hotovou věc. „Můj názor znáš, ale třeba to vyjde a prodloužíme si mládí,“ objal mě. Všechno to kolem nebyla pro mě žádná procházka růžovým sadem, ale výsledek se dostavil. Aniž jsme to čekali, otěhotněla jsem už po prvním cyklu. A to se prý stává výjimečně!

Příběh Heleny (59): Pravda je někdy úplně jiná

Všechno je jinak

Tentokrát nebylo v pohodě nic. Ranní nevolnosti, pak tupé bolesti v břiše. Střídavě jsem ležela v nemocnici nebo doma. „Jsem holt stará,“ povzdychla jsem si Petrovi, „musím vydržet už jen pár týdnů, než se ten drobeček vyklube.“

Porod byl dlouhý a vyčerpávající, Jonáš se narodil přidušený, nekřičel. Okamžitě mi ho odnesli. „Musíte počítat s tím, že se může objevit nějaké postižení,“ informovala dětská lékařka. „Minimálně poruchy chování, horší soustředění.“

Příběh Michaely (39): Hodný „taťka“

Stejní rodiče, rozdílné děti

Mnoho dalších měsíců mám v mlze. To nebyla pohoda jako s Tomíkem. Jonášek prokřičel celé noci, křičel i přes den, kdykoli byl vzhůru. Někdy jsem měla pocit, že to nedám, že se musím zhroutit.

Život celé rodiny se obrátil vzhůru nohama. Kromě péče o Jonáše jsem skoro nic nestíhala. Naštěstí Petr obstaral to nejdůležitější a Tomík byl samostatný a ohleduplný.

Příběh Dáši (48): Nepovedená adopce

Je zlý a agresivní

To nejhorší teprve přišlo. Nejdřív se dokázal třeba půl hodiny vztekat. Jak rostl, přerůstalo to v agresi. Záměrně shazoval věci ze stolu a rozbíjel je, na dětském hřišti ubližoval vrstevníkům.

Absolvovala jsem s ním řadu neurologických, psychiatrických a psychologických vyšetření. Prý „jen“ ADHD. Jenže tím trpěl i syn mé sestřenice, a projevovalo se to úplně jinak. Byl roztěkaný a nesoustředil se, u ničeho dlouho nevydržel, ale agrese jako u Jonáše tam nebyla.

Mysleli jsme, že mu pomůže kolektiv. Do školky šel ve třech letech, vydržel tři měsíce. Tedy přesně tolik vydržely učitelky. Do první třídy nastoupil s ročním odkladem. Byl zlý na děti, pral se, učit se nechtěl, spíš nedokázal. Přešel pak do speciální školy.

Příběh Martiny (40): Moje máma nemá ráda mě ani vnoučata

Co z něj vyroste?

Dneska je Jonášovi dvanáct. Když mu dám prášky na uklidnění, které mu předepsal psychiatr, je často tak utlumený, že přes den usíná. Bez nich je ale zlý a agresivní na všechny i na nás. Rozbil Tomášovi notebook a pak proti Tomášovi vytáhl nůž. Ani se Tomášovi nedivím, že po skončení vysoké školy si našel vlastní bydlení a domů chodí jen občas.

Manželství s Petrem se ve skutečnosti rozpadlo. Sice jsme se nerozvedli, ale žijeme tak nějak vedle sebe a naše komunikace se omezuje na řešení problémů s Jonášem. Po posledním incidentu, kdy na hřišti při rvačce rozbil hlavu jinému klukovi, nás navštívila pracovnice sociálky. Vypadá to, že Jonáš bude muset jít do „polepšovny“.

Hrozně moc se bojím, že někomu vážně ublíží, nebo že snad někoho zabije!? Pořád teď vzpomínám, jak jsme dřív byli šťastní, to bylo někdy v jiném životě. Přitom je to pouhých třináct let.