Čas jen pro mě

Budeme se kochat přírodou

Když jsem vystoupila z vlaku, rozhlédla se po podzimní krajině a nasála vzduch vonící jehličím, byla jsem přesvědčená, že nás čeká pohodová procházka. Honza si hodil batoh na rameno, sebevědomě kývl směrem k lesu a prohlásil:„To je jasný, Vlaďko. Podle mapy je to k chatě dvacet minut. Maximálně půl hodiny, když se budeme trochu kochat přírodou.“

Kdybych tenkrát věděla, že „kochat se“ bude zahrnovat i hysterické pobíhání po tmě, možná bych navrhla, že zůstaneme přes noc na nádraží.

Vstoupili jsme do lesa. Listí pod nohama šustilo, větve se nakláněly jako kulisy z hororu a já si všimla, že denní světlo mizí rychleji, než by bylo zdrávo.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Kláry (41): Dědictví v čalouněném křesle

Vidím stíny!

„Honzo, jsi si jistý, že jdeme správně?“ zeptala jsem se, když jsme už posedmé míjeli stejný šiškový pařez. Poznala jsem ho. Měl tvar pravěkého ještěra z Jurského parku. – „Stoprocentně,“ prohlásil Honza s klidem horala, který však v životě nebyl dál než na Petříně.

Jenže pak se to stalo. Z boku se mezi stromy mihla tajuplná stínová postava. Zatajila jsem dech. – „Viděl jsi to?“ zašeptala jsem. – „Co jako?“ – „Tam… tam někdo byl!“ – „Ale prosím tě,“ odfrkl Honza, „to byl určitě srnec.“ O minutu později se objevila další stínovitá silueta. Tentokrát jsem jasně viděla dlouhé paže a… možná i klobouk? „Honzo!“ –„Jo, to jsem viděl i já,“ připustil nepříjemně tiše. –„A srnci rozhodně nenosí klobouky.“

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Terezy (36): Tajemství šumavské hájovny

Strašidelná postava

Začali jsme zrychlovat. Les houstl, tma padala a já už si představovala, jak se naše jména objevují v regionálním tisku: Ztraceni v lese, nalezeni až na jaře, drželi se za ruce a u sebe měli tatranku. Najednou jsem zaslechla prasknutí větve. Ucukla jsem. „To už není srnec,“ zasyčela jsem na Honzu. –„Možná prase, divoký?!“ –„Děkuju, to mě fakt uklidnilo!“

A pak se před námi vynořil obrys postavy. Natažené ruce. Dlouhá silueta. Stín jako z duchařského filmu.

Vykřikla jsem. Honza taky. Oba jsme se rozeběhli opačnými směry – což byl mimochodem okamžik, kdy jsem si uvědomila, že má láska má v krizových situacích nulový pud chránit mě a maximální pud chránit sebe.

Kniha, která se vám může líbit

Serena Parisová se rozhodla veřejně vystoupit a oznámit světu, co je zač. Její existence coby křížence mezi vlkodlakem a člověkem měla urovnat staletí trvající rozkol mezi oběma druhy. Místo toho se však stala terčem bezohledných politických machinací. Síť se kolem ní začíná stahovat a zbývá jí jediná možnost – ochrana vůdce severozápadní smečky. Jako každý alfa, vyžaduje Koen Alexander od ostatních naprostou poslušnost. Jeho autorita je natolik bezvýhradná, že ohrozit jeho družku by se odvážil jen naprostý blázen. Nezáleží na tom, že Serena jeho city neopětuje – nic mu nezabrání, aby ji zajistil bezpečí. Jenže mocichtiví upíři a vlkodlaci nejsou jedinou hrozbou, která Serenu pronásleduje. Dostihne ji její minulost, a aby toho nebylo málo, zradí ji i vlastní tělo – a Koen je pro ni možná jediná šance, jak se z toho všeho dostat. (Pokračování strhující upíří romance Nevěsta vydává nakladatelství Laser.)

Je to jen dekorace!

„Stůj! Vrať se! To je jen dekorace!“ ozvalo se z temnoty. Zastavili jsme se. Zpoza stromu vystoupil Ondra – jeden z našich kamarádů. V ruce baterku, na sobě halloweenský plášť a na hlavě směšný široký klobouk.

„Kde se sakra couráte?“ ptal se pobaveně. „Chtěli jsme vás jen trošku vystrašit. Ale už jsme tu čekali tři hodiny, byla nám zima, tak jsme dělali stínohru.“

Když k nám dorazila i Lucka se světýlkami na čelenkách a s mobilem v ruce, pochopila jsem, že všechny ty „tajemné stíny“ byly jen jejich špatně zorganizované strašení. A náš špatně zvolený směr.

„Takže… kudy je ta chata?“ zeptala jsem se. „Tudy,“ ukázali na opačnou stranu, než myslel Honza. O dvacet metrů dál se mezi stromy objevila světla verandy.

Nechtění „hrdinové“

Dorazili jsme kolem půlnoci, zablácení, vyčerpaní, ale živí. „Tak co, dobrodruzi,“ smála se Lucka, když nám podávala hrnky horkého čaje, „jaká byla cesta?“ – „Tajuplná,“ odpověděla jsem důstojně. „A poučná.“– „A co sis jako odnesla?“ – „Že když Honza říká ‚podle mapy je to kousek‘, mám si vzít spacák.“

A tak jsme se stali hlavním programem večera – my dva, hrdinové podzimního lesa, kteří se lekli vlastních kamarádů. A ještě o tom budeme roky poslouchat.