Čas jen pro mě

Máma si nevšimla, že jsem dospělá

„Martino, máš tu špinavé hrnky. Kolikrát ti mám říkat, že po sobě máš uklízet?“ Zase ten hlas. Ostrý, neúprosný, tak známý. Vyrůstala jsem s ním, stárnu s ním. – „Mami, hned to udělám,“ odpovím a v duchu se nenávidím za tu odevzdanost. V padesáti letech bych měla být dávno pryč. Dávno někde jinde — se svým životem, svým klidem, svým mužem. Ale místo toho tu stojím v kuchyni, v domě, kde jsem se narodila, a nechávám si poroučet.

Táta sedí u stolu, listuje novinami. „Nech ji, Věruš,“ zamručí, aniž zvedne oči. – „Nech ji? A kdo to tu pak bude dělat? Já snad?“ odpálkuje ho máma a já slyším přesně stejný tón, jakým se mnou mluvila, když mi bylo patnáct.

Pokusy odejít

Když jsem před deseti lety potkala Karla, myslela jsem, že to tentokrát vyjde. Měl trpělivost, rozuměl mi. Jenže máma si ho hned vzala do hledáčku. „Ten má divné ruce,“ řekla první večer, co přišel na večeři. „Takové… líné.“ A já se smála, i když mě to bodlo.

Za pár měsíců jsem se k němu nastěhovala, ale i tam mě pronásledoval její hlas z telefonu.

„Tak co, Martino, vaří on někdy, nebo zase všechno děláš ty?“ — „Mami, nech to být.“„Jen se ptám. Víš, jak dopadl ten předtím…“

Nakonec jsme se rozešli. Jako všichni předešlí. Máma říkala, že jsem si oddychla. A já se vrátila domů.

Tip na zajímavou knihu

Tahle kniha není o princeznách, které čekají na záchranu. Je o ženách, jež vzaly život do vlastních rukou. Hanka Třeštíková, pětatřicetiletá žena s rozjetou kariérou ve vysoké politice, si žila svůj vlastní discopříběh. Obklopená přáteli, na večírcích jako doma, v neustálém pohybu mezi prací, cestováním, randěním a zážitky. Žila naplno, bez závazků a s absolutní svobodou. Jenže čas nezastavíš a ona si začíná uvědomovat, že pokud chce mít někdy dítě, musí jednat. A rychle. Když se ukáže, že z jejích současných vztahů žádné rodičovství nekouká, rozhodne se pro odvážný krok: umělé oplodnění s kamarádem. Cesta k vytouženému dítěti je ale mnohem složitější, než čekala, plná emocí, zvratů i těžkých rozhodnutí. Hanka vypráví o svém životě s nadhledem, upřímností a humorem. Nebojí se otevřít a sdílet ani ty nejkřehčí momenty. V knize se seznámíte i s dalšími ženami, které na své mnohdy klikaté cestě za dítětem prokázaly neuvěřitelnou odvahu, sílu a odhodlání. Jejich příběhy spojuje jediné: víra ve šťastný konec. (Vydává nakladatelství Universum.)

Bydlím v dětském pokoji

Teď sedím ve svém pokoji, který vypadá stejně jako v osmnácti. Na poličce porcelánové figurky, které nesnáším, ale máma tvrdí, že „k pokoji se hodí“. Na stole otevřený diář — prázdný, až na poznámku: v sobotu s mámou na trh.

Někdy si říkám, že prostě jednou odejdu. Bez řečí, bez dopisů. Jen sbalím kufr a půjdu. Ale pokaždé, když to chci udělat, slyším ji z kuchyně: „Martino, nechceš kávu?“ — A já odpovím: „Jo, dám si.“

Sedíme spolu, mlčíme. Ona spokojená, že mě má u sebe. Já ztracená, že už ani nevím, kdo bych byla bez ní.

Ten večer jsem seděla u okna a dívala se do tmy. Dům naproti měl rozsvíceno, někdo se tam smál. Ten zvuk mě bodl do hrudi. Smích – obyčejná věc, a přesto mi zněl jako něco cizího, nedosažitelného.

Poslední šance?

Jiří k nám do práce nastoupil před půl rokem. Vdovec. Dospělý syn bydlí sám. Začali jsme se scházet. „Martinko, budu čekat, že se ke mně nastěhuješ,“ opakuje pořád.

Najednou jsem vstala. Otevřela jsem skříň, vytáhla kufr, ten starý modrý, co jsem měla naposledy, když jsem se stěhovala ke Karlovi. Všechno šlo samo. Prádlo, svetr, pár knížek. 

Srdce mi bušilo. „Teď nebo nikdy,“ šeptala jsem si.

Otevřela jsem dveře, tiše jako zloděj. Ale než jsem stihla projít kolem kuchyně, uslyšela jsem ji. „Kam jdeš?“

Teď, nebo nikdy!

Ztuhla jsem. Stála tam v županu, šedivé vlasy rozcuchané, oči malé a bdělé. „Jen… projít se,“ zalhala jsem. – „V noci? S kufrem?“ Mlčela jsem.

Přistoupila ke mně blíž. „Zase mě chceš opustit?“ To slovo – zase – mě udeřilo. Jako by to byla zrada, ne nutnost.

„Mami, já… potřebuju žít. Sama. Mít svůj klid.“ – „A já? Co bude se mnou?“ – „Táta je tu,“ řekla jsem tiše. – „Ten? Ten si ani neumí ohřát polévku!“

Dívala se na mě s takovou směsí výčitky a zoufalství, že jsem cítila, jak se mi drolí odhodlání. Vždycky to tak bylo. Vždycky věděla, kam sáhnout. „Nechci tě ztratit,“ zašeptala. A já ucítila, jak se mi do očí derou slzy. – „Mami, já tě taky nechci ztratit. Ale když zůstanu, ztratím sebe.“

Chvíli bylo ticho. Jen hodiny tikaly a z kuchyně voněl meduňkový čaj, který si vařívala, když nemohla spát.

Pak kývla. Pomalu, unaveně. „Tak jdi,“ řekla. „Ale vrať se, až ti bude zle. Jako vždycky.“ Nevím, jestli to myslela ironicky, nebo smutně. Možná obojí.

Vyšla jsem ven. Poprvé po letech jsem cítila chladný vzduch na tváři, jako by mě někdo probudil. Kufr byl těžký, nohy se mi třásly, ale každý krok mi připadal správný.

Nevím, jestli to dokážu. Nevím, jestli se nevrátím. Jiří na mě ale čeká, určitě mě podrží.