Čas jen pro mě

Kdo mě zná, dobře ví, že jsem vždycky byla naprosto racionální a pragmatická osoba. Horoskopům jsem se smála, o úplňku spala stejně jako jindy a kartářkám nevěřila. Přesto ani po pěti letech si nedokážu vysvětlit ten věštecký sen. 

Obyčejná sobota

Byl to úplně obyčejná listopadová sobota. Celý den mlha, venku chlad, který lezl i pod kabát. Manžel se synem se ráno vydali zazimovat naši chalupu. Já jsem byla ráda, že mám chvilku pro sebe. Už druhý den se o mě pokoušela viróza – oči pálily, špatně se mi polykalo a z nosu mi teklo proudem. V noci jsem se tak moc nevyspala a cítila jsem se unavená.

Protože jsem věděla, že ti dva dorazí nejdřív večer, uvařila jsem si po obědě horký čaj a zalezla do postele si trochu zdřímnout.

Únavou jsem během pár minut usnula, jako když mě do vody hodí. Ačkoli se mi většinou nic nezdá – nebo si to spíš nepamatuju a zaspím – tentokrát to bylo jiné.

Živý sen

Ocitla jsem se na silnici, která vede ze samoty, kde stojí naše chalupa. Spíš než silnice je to zpevněná a trochu rozšířená lesní cesta, která po zhruba dvou kilometrech ústí na hlavní – na zcela nepřehledném úseku a ještě k tomu v zatáčce. Kolem mě bylo podivné ticho a v husté mlze nebylo vidět na krok.

Pak se objevily zářící reflektory, a když se přiblížily, poznala jsem naše auto. Za volantem Petr, tedy manžel, a vedle něj Kuba. Neslyšela jsem motor, to ticho bylo strašidelné. Připadalo mi, jako by se mí kluci vznášeli nad zemí.

Střih! Najednou jsem stála o několik set metrů dál na křižovatce. Vůbec mi v tom snu nepřišlo divné, že jsem na jiném místě. Zleva ze zatáčky se řítil obrovský kamión. Vždyť on snad nebrzdí?! Co to je? Co to vidím? Ve velké rychlosti vjíždí na cestu! Ale proboha... Tam přece právě přijíždí naše auto!

Ticho přeťala ohlušující rána. Na našem autě ležel převrácený kamion. Ne! To přece ne!

Musím rychle zavolat

Vzbudila jsem se úplně propocená. Vyděšeně jsem se posadila na postel a podívala se na hodinky. Půl čtvrté. Doba, kdy Petr s Kubou předpokládali, že vyjedou domů. Ještě rozespalá jsem vzala do ruky mobil a vyťukala Petra.

„Kde jste?“ vykřila jsem. – „Zrovna se chytáme vyrazit. Kuba ještě kontroluje, jestli jsme všude dobře zabednili okna. Co se děje? Máš takový divný hlas.“ – „Nejezděte, prosím tě, nejezděte,“ blekotala jsem. – „Není ti něco? Nemáš horečku? Ráno už jsi nevypadala dobře,“ strachoval se Petr. – „Zdál … zdál se mi hrozný sen. Havárka na křižovatce, kamión…,“ nesouvisle jsem ze sebe vyrážela slova.

„Ivanko, uklidni se, jsi nemocná. To je vidět podle toho, žes přes den usnula. Raději si ještě lehni, my budeme tak za dvě hodinky doma,“ konejšil mě.

Bylo to varování

Teprve teď jsem se probrala. To se mi přece vůbec nepodobá, takhle vyděšeně vyvádět kvůli snu. Přesto jsem cítila neklid. Radši půjdu připravit večeři, abych se nečím zabavila. Vyrušilo mě zvonění telefonu. Petr!

„Ivanko, tomu bys nevěřila,“ říkal divným hlasem. „Na křižovatce se stala nehoda. Kamiónu selhaly brzdy, řítil se zleva z kopce dolů, na křižovatce nevybral zatáčku a převrátil se… Kdybychom tam byli o pár minut dřív, asi by se převrátil na nás,“ polkl. „Stačily ty dvě minuty, o které jsme se zdrželi tvým telefonátem.“

Horoskopům ani kartářkám sice dál nevěřím, ale už se jim nesměju. Asi nějaké věci mezi nebem a zemí opravdu jsou. Možná jen stačí být vnímavější.