Příběh Věry (60): Dcera s rodinou žije ve zvláštní komunitě

datum: 7. 12. 2025 0:05 autor: podle příběhu Věry V. napsala Alžběta Morávková

Lidé říkají, že s věkem člověk získává nadhled, moudrost, smíření. Možná. Ale každý rok v prosinci se ze mě stává jen prázdná schránka, která čeká na zprávu, která nepřijde. A hlavou mi běží jediná otázka: Kolik mám vlastně vnoučat? Tak začíná dopis naší čtenářky Věry.

Iva byla vždy naivní

Nedávno mi bylo šedesát a jsem sama. Manžel zemřel před mnoha lety a já už se nikdy znovu nevdala a žila jen pro dceru.

Mám jen jednu dceru, Ivu. Příští rok jí bude čtyřicet. Byla to holka s jiskrou, smíchem, který rozzářil každou místnost. A taky lehce naivní – nebo možná jen příliš hledala nějakou vyšší pravdu. Její muž Martin bohužel také.

„Mami, lidi v té komunitě jsou tak milí,“ vyprávěla mi kdysi nadšeně. „Mají čisté srdce. A hlavně – konečně mám pocit, že někam patřím.“ To bylo krátce po svatbě.

Tehdy jsem zpozorněla.

Ale než jsem stihla domyslet obavy, už s manželem balili kufry. Do Holandska. Na opuštěný statek, kde prý žije několik rodin, které společně hospodaří, modlí se a „žijí podle čistých principů“. Všechno to znělo jako z letáku špatně přeložené utopie.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Marie (60): Mám pravdu já, nebo dcera?

Komunikace přestala

A pak se kolem nich začala stahovat mlha tajemství.

Nejdřív přestaly být běžné telefonáty. Pak se vytratily i zprávy. „Mami, nemůžu tolik psát, ruší to mé soustředění,“ přišla jednoho dne strohá esemeska. Dopisy se vracely neotevřené zpátky. A tím to skončilo. Už je to víc než deset let. Tehdy byla asi v pátém měsíci těhotenství. Tolik jsem se obávala, jak a kde bude rodit, jestli ona a děťátko jsou v pořádku. Vůbec netuším, zda mám jedno vnouče, dvě, nebo tři. Možná žádné.

Od té doby nevím nic. Nevím, jestli je Iva šťastná. Nevím, jestli je v bezpečí.

Občas ke mně doléhají útržky informací od jejích starých kamarádů, kteří ji sledují na internetu, ale ona je na sociálních sítích pod jiným jménem, s jinou identitou, vždy na anonymní skupinové fotce, kde má šátek přes vlasy a oči schované za stínem. A nikdy… nikdy na žádném záběru nejsou vidět děti. Vidět není ani Martin.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Zuzany (52): Jediná dcera se provdala do Egypta

Balíček se vrátil

Když se blíží Vánoce, v mém bytě nastane zvláštní ticho. Peču cukroví jen ze zvyku. Zapaluju svíčky, ale jejich světlo mě pálí v očích. Loni jsem si řekla, že Ivě pošlu balíček – jen tak, třeba projde. Nandala jsem do něj malé pletené ponožky, neutrální velikosti.

Odepsal mi někdo z té jejich komunity: „Děkujeme. Ale věci zvenčí narušují naši duchovní rovnováhu. Prosíme, již neposílejte.“

Seděla jsem nad tím dopisem a ruce se mi třásly. „Moje dcera není žádná rovnováha!“ vykřikla jsem do prázdné kuchyně. Byla to zoufalost. A taky hněv – na situaci, na ty lidi, na sebe, že jsem ji tenkrát nepřesvědčila, aby zůstala. Na druhou stranu tak aspoň vím, že adresa platí.

Uvidím ji ještě někdy?

Každý Štědrý den si sedám ke stolu sama. Dám si na talíř rybu, kterou stejně nejím. A podívám se na prázdné židle – takové obyčejné, dřevěné, které Iva jako malá pomalovala fixami. Vždycky jsem si říkala, že to časem obrousím a nalakuju. Nikdy jsem to neudělala. Teď se mi zdají jako svaté relikvie.

Pak se rozpláču. Říkám si, že bych měla za ní jet. Na mapě jsem si našla, kde to je. Mám ale strach, že pojedu zbytečně, že mě tak nepustí. Že mě Iva nebude chtít vidět. Pak se zase o ni bojím, jestli je v pořádku. V mém srdci má přece stálé místo. Já ji přece neztratila – jen ji momentálně nevidím.

Možná sním. Ale sny jsou to jediné, co mi zbylo. A o Vánocích… o Vánocích to bolí ze všeho nejvíc.

Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!

Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!