Čas jen pro mě

Cesta na prázdniny

Psal se rok 1988, právě jsem odmaturovala a 1. září jsem měla nastoupit do práce. Čekaly mě poslední prázdniny, tak jsem si je chtěla pořádně užít. Docela mi přišlo vhod pozvání kamarádky Evy na chalupu na východě Čech.

„Až vystoupíš z autobusu, otoč se a jdi nahoru do kopce,“ popsala mi Eva cestu. „Asi deset minut půjdeš lesem, pak dorazíš na mýtinu, dáš se cestou doleva a po dalších deseti minutách narazíš na naši chaloupku. To nemůžeš minout.“

Dneska bych měla v telefonu přesné souřadnice a v případě nejistoty bych volala. Jenže tenkrát bylo všechno ještě jinak. Byl krásný červencový den a já jsem po čtyřech hodinách, které kromě jízdy zahrnovaly dva přestupy a dlouhé čekání, konečně vystoupila v malé zapadlé vesničce někde za Litomyšlí.

Příběh Jany (33): Pes nám zachránil život!

Blíží se bouřka

Všechno bylo tak, jak říkala Eva. S batohem na zádech jsem se vydala po lesní cestě do mírného kopce. Sluníčko se najednou schovalo za mraky a dusivé teplo naznačovalo, že se blíží bouřka. Všude bylo ticho. Trochu jsem se začala bát.

V dálce zaburácel hrom, spadly na mě první kapky a já si oblékla pláštěnku a přemýšlela, kde se schovám. To už jsem se blížila k mýtině. Tam stál krmelec pro zvěř a myslivci tam měli posed. „Doběhnu tam, pod posedem na mě nebude tolik pršet,“ pomyslela jsem si.

Příběh Moniky (44): Zachránil mě hlas mrtvé babičky

Kde se vzala...

Když jsem se chtěla rozběhnout, najednou proti mně stála nějaká starší žena. Divně oblečená, měla na sobě několik sukní a na hlavě silný vlněný šátek. Vůbec jsem nechápala, jak se tam najednou vzala. Nic neříkala, jen se na mě dívala. „Potřebujete něco?“ dost nelogicky jsem se zeptala zrovna já, která nevěděla, co má dělat.

Stařenka mlčela. Všimla jsem si, že vůbec není mokrá! „Potřebujete něco?“ znovu jsem se ji pokusila oslovit. Nic neříkala a pak obrátila hlavu směrem k posedu. Otočila jsem se tam a viděla jen světlo blesku, který za hlasitého burácení rozťal strom u posedu. Ten se pak během pár vteřin zřítil pod sílou větví.

...a proč zmizela?

„Ještě, že jsem tam nedošla!“ uvědomila jsem si. „Vždyť by do mě buď uhodil ten blesk, nebo by na mě spadnul strom!“ – „Díky vám jsem tam nedošla! A vy jste v pořádku?“ otočila jsem se směrem k neznámé ženě. Nikdo tam nebyl!

To přece není možné, vždyť tu před chvílí byla, viděla jsem ji na vlastní oči. „Paní, paní, jste tu někde?“ volala jsem. Nikde nebyla, nikde jsem ji neviděla. Doslova se vypařila.

Příběh Edity (42): Tajemné tanečnice

Konečně u Evy!

Déšť pomalu ustával, mezi stromy už nesměle vykukovalo sluníčko. Celá roztřesená z neobvyklého zážitku jsem po deseti minutách dorazila k Evě. „Ty vypadáš!“ zhrozila se, když mě uviděla. „Musíš se usušit. A uvařím ti čaj.“

„To je divné,“ kroutila Eva hlavou, když jsem jí líčila, co se mi stalo a jak mi neznámá stařenka vlastně zachránila život. Prostě jen tím, že se objevila a zdržela mě. – „Kdyby tam nebyla, určitě bych přeběhla k tomu posedu a …“ rozklepala jsem se.

Příběh Magdy (46): Opravdu mi pomohl mrtvý manžel?

Byla to manželka hajného?

Druhý den přijeli lesníci a místní myslivci, aby se podívali, jakou pohromu způsobila bouřka. Zrovna jsme byly s Evou na cestě do vesnice. „Tady na Simonu to mohlo včera spadnout,“ vyprávěla Eva skupince mužů. „Prý se tu objevila nějaká neznámá stará žena a nedovolila jí tam jít…“

„Zajímavé,“ přerušil Evino vyprávění jeden z myslivců a otočil se ke mně. „Kousek odtud stála kdysi stará hájovna. Někdy koncem 18. století do ní uhodil blesk a vyhořela. A podle pověstí se tu prý za bouřky objevuje hajného manželka a ochraňuje pocestné. Tedy aspoň to tak vyprávěla moje babička. Ale neznám nikoho, kdo by ji viděl…. Tedy až tady na slečnu,“ dodal.

Co je na tom všem pravdy, to nevím. Ale na starém hřbitově jsme s Evou objevily zarostlý hrob se špatně čitelnými nápisy. Pochopily jsme ale z nich, že tam leží hajný s manželkou a že zemřeli ve stejný den roku 1799. Položila jsem tam aspoň kytičku jako poděkování.