Čas jen pro mě

Před pěti lety jsme si s manželem pořídili malou chatu u lesa. Líbilo se nám, že je pár kilometrů od nejbližší vesnice. Klid a ticho ocenily i naše děti.

První noc na chatě

Původní majitel tam už řadu let nebydlel, museli jsme proto všechno důkladně vyklidit a umýt, než jsme mohli v chatě strávit první víkend. Přijeli jsme už v pátek navečer. Počasí se opravdu vydařilo. Byl nádherný a teplý květnový večer.

Spát jsme šli docela brzy, chtěli jsme si naplno užít ráno a dopoledne v lese. Děti usnuly okamžitě a manžel taky. Já jsem nejprve spala, jako když mě do vody hodí. Někdy kolem půlnoci mě probudilo světlo. Vylezla jsem z postele, odhrnula záclonu a podívala se z okna – měsíc byl v úplňku, na jasné obloze svítily hvězdy. Podivná záře však byla vidět na palouku asi padesát metrů od chaty.

Vklouzla jsem do bot a pomalu otevřela dveře, abych nikoho nevzbudila. Vydala jsem se za tajemným světlem a jako ve snu došla na palouček. Cestou ke mně doléhaly takové slabé hlásky, nebo zvláštní šum.

Zvláštní záře

Pak jsem je spatřila! Nad paloučkem se vznášela podivná stvoření. Vypadaly jako mladé ženy nebo dívky. Světlo kolem nich odhalovalo průsvitné tváře a hřívy hustých vlasů. Oblečeny byly v průzračných šatech, které vypadaly jako utkané z měsíčního světla.  

Zůstala jsem stát a pozorovala je. Tančily ve vzduchu a něco šeptaly a zdálo se mi, jako by naříkaly. Byla to neuvěřitelná podívaná! Jejich tanec byl takový lehoučký, ty dívky se podobaly motýlům. Bála jsem se pohnout, abych je nevyplašila. Pak najednou se jejich obrysy začaly pomalu vytrácet, a jako když zavane lehký větřík, byly pryč.

Celá omámená jsem se vrátila dovnitř, zalezla pod peřinu a kupodivu ihned spala. Ráno jsem přemýšlela, jestli to mám vyprávět Honzovi a dětem, ale usoudila jsem, že to je moc bláznivé a že by se mi všichni jen vysmáli.

Pověst o myslivci a víle

V poledne jsme se vydali do nejbližší vesnice do místní hospody na oběd. „Tak vy jste ti noví majitelé té chaty na Vílím palouku?“ dal se do řeči hospodský. – „Proč na Vílím palouku?“ podivil se Honza.

„To je taková místní historka,“ řekl a postavil před Honzu pivo. „No, já sám jsem tedy ty víly nikdy neviděl, ale spousta lidí ano,“ pokračoval. „Víte, v místech té vaší chaty bývala prý kdysi myslivna. Podle pověstí se myslivec na stará kolena zamiloval do víly. Jenže jaksi zapomněl, že je ženatý,“ zasmál se hostinský.

„Scházel se s tou vílou na palouku a tam je jednou při úplňku načapala jeho žena. Sebrala mu pušku a nevěrného manžela zastřelila. Víla prý od té doby každý úplněk tančí se svými družkami právě na tom místě, kde její milý zemřel, a pláče pro něj,“ vysvětlil. „Ale řeknu vám, kdo ví, jak to bylo. Ona ta víla nemusela být žádné nadpozemské stvoření, ale obyčejná mladá pěkná holka,“ zasmál se.

Od té doby každý úplněk čekám, jestli se mně ty víly zase neukáží. Ale už jsem je nikdy nespatřila.

Vlastně ani nevím, jestli se to doopravdy stalo, nebo jestli to byl jen živý sen!