Čas jen pro mě

Byl to krásný voňavý červen. Právě jsem oslavila dvacáté narozeniny a těšila se na dovolenou. Trochu mi to kazila skutečnost, že před pár dny mi náhle zemřela milovaná babička. „Jeď, babičku nevzkřísíš. Vždyť víš, jak byla ráda, že můžeš cestovat,“ rozptýlila moje pochybnosti máma.

Krása Kanárů

S naší partou jsme si naplánovali týden na Gran Canarii. Předem jsme měli zajištěné cenově přijatelné ubytování a jasný plán: dopoledne lehčí treky, odpoledne koupání, večer místní restaurace.

První dny jsme si nádherně užili. Z pronajatého domečku na okraji turistického centra Puerto Rico bylo kousek na místní pláž a na vypůjčeném kole jsme objevili několik nádherných skalnatých liduprázdných pláží v blízkosti.

Adrenalinový výlet?

„Měli bychom se vydat na kole do Puerta Mogán,“ navrhl večer nad sklenkou vína Tom. „Říkají mu kanárské Benátky. A hlavně cesta tam je prý na kole docela adrenalinová.“ Tom byl milovníkem adrenalinu, ostatních nás sedm by raději strávilo celý den na pláži nebo procházkami po okolí. Nakonec nás přemluvil.

V průvodcích jsme se dočetli, že to není úplně ideální, protože z tohoto směru jediná přístupová silnice vede podél skal nad mořem, a auta a autobusy před každou zatáčkou na sebe pro jistotu upozorňují troubením.

Než jsme se dostali k zálivu Playa Taurito, docela to šlo. Chvíli kopec nahoru, pak zase dolů, místy terén pro kola lepší, místy horší. Na Tauritem silnice strmě stoupala a dvě větší auta nebo autobusy se tam dost těžce vyhýbali. Úplně jsme chápali, že každý si raději pořádně zatroubí, aby na sebe upozornil.

Ostré skály

Po pravé straně ostré skály, po levé prudký sráz dolů k moři. Nejsem zrovna moc velký hrdina a na rozdíl od kamarádů jsem byla vyděšená při každém zvuku auta jedoucího za námi. Místní s tím žádný problém neměli. Při předjíždění nám vesele mávali a nechápavě kroutili hlavou nad bláznivými cizinci šlapajícími v pětadvacetistupňovém horku do kopce.

„Ty balvany na těch skalách moc nedrží,“ poznamenala jsem. „Moni, snad se nebojíš,“ smál se Tom a Hanka s Ivošem se přidali. „Hele, určitě to je nějak zajištěné a kontrolované. Vždyť tu jezdí tolik aut, autobusů, motorek, kolařů. Určitě nestojí o lov mrtvolek dole v moři,“ dodal Honza, můj tehdejší přítel – a dneska manžel.

STŮJ!!!

Zrovna jsem jela jako první, když jsem měla pocit, že ve větru slyším hlas mé babičky: „Zastav! Rychle zastav! Stůj!“ Podívala jsem se nad sebe a na samém vrcholu skály viděla, jak se tam něco hýbe. Lekla jsem se a prudce zabrzdila.

„Co to děláš? Málem jsem do tebe narazil!“ zlobil se Honza. – „Tam, tam…“ koktala jsem. „Nahoře asi visí kámen a spadne!“ – „Moni, jak jsi na tohle zase přišla,“ shovívavě mě pohladil Honza po vlasech. „Neměla jsi s námi asi jezdit.“

Stáli jsme naštěstí na úseku silnice, který byl relativně přehledný. „Tak rychle na kola a pokračujeme,“ zavelel Tom. „Už se vidím, jak popíjím sangrii na mogánské pláži.“

Babička měla pravdu

Za námi se zrovna ukázal velký náklaďák. Nechali jsme ho přejet a chystali se vyrazit, i když musím přiznat, že se mi klepala kolena a uvnitř jsem se třásla.

A pak se to stalo. Snad jen pár vteřin poté, co ten velký auťák přejel, s burácivým duněním se ze skály svezly menší kameny a dopadly těsně před nás.

Krve by se ve mně nedořezal. „To bylo teda o fous,“ vydechl Tom. „Kdyby to z té výšky na někoho spadlo, byla by to tragédie. Ještě, že se Monča bála!“

Že mě varoval hlas mrtvé babičky, jsem se nikomu nepřiznala. Ani Honzovi. Jen už vím, že některé věci se prostě nedají rozumem vysvětlit.