Čas jen pro mě

Když před dvěma lety náhle zemřel, byl to šok. Večer se necítil dobře. „Je mi nějak těžko a točí se mi hlava,“ řekl, „půjdu se z toho vyspat.“ Probudil mě o půlnoci: „Magdi, necítím pravou ruku a nohu…“

Okamžitě jsem volala záchranku. Prodělal mozkovou mrtvici. Druhý den přišla další ataka a ta byla bohužel fatální.

Mám firmu prodat?

Po pohřbu na mě spadla spousta zařizování. Pavel podnikal ve stavebnictví a docela se mu dařilo. Já jsem sice pro něho pracovala, ale šlo jen o jednoduchou administrativu. O chodu firmy nebo o obchodech a zakázkách jsem nevěděla nic. Po pravdě jsem se o to ani nezajímala. Nějaké zakázky dobíhaly, zaměstnanci zatím pokračovali bez Pavla, ale bylo třeba všechno řídit.

„Paní Magdo, měl bych zájem o firmu vašeho manžela,“ oznámil mi Jaromír, Pavlův známý a taky trochu konkurent, který měl sídlo v jiném městě. – „No, abych řekla pravdu, asi by to mohlo být řešení,“ váhavě jsem přikývla. „Musím to ale ještě probrat s dětmi.“

Mami, rozmysli si to!

Lukášovi bylo čerstvě dvacet a Martinovi o rok méně – o otcovu firmu se nezajímali, byli ještě moc mladí. Proto mě překvapila jejich reakce: „Mami, neměla by sis to rozmyslet?“ zeptal se mě Lukáš. „Možná bychom mohli pokračovat,“ tiše dodal. – „Já o tom nic nevím!“ vyděšeně jsem zareagovala. – „Kdybychom věděli, kde měl táta dokumenty, pustili bychom se do toho,“ řekl Martin. – „Nejdřív bych musela najít klíč od trezoru,“ dodala jsem.

„Tak kdy podepíšeme smlouvu, Magdičko?“ halekal do telefonu Jaromír. – „Firmu jsem nezdědila jen já, ale i kluci, ti o tom ještě přemýšlejí.“ – „Co můžou vymyslet takhle mladý kluci?“ pokračoval. „Určitě budou rádi, že jim dáte nějaké peníze.“

Podivný sen

Přemýšlela jsem o tom ve dne, v noci. Na jednu stranu se mi nechtělo dát pryč všechno, co Pavel za čtvrt století vybudoval, ale nejsem obchodník ani manažer. Špatně jsem spala, pořád mi to šrotovalo v hlavě. Usnula jsem až nad ránem. Měla jsem neobyčejně živý sen.

Mluvila jsem s Pavlem, který mi říkal: „Neprodávej to, Jaromír by tě ošidil. Není to úplně rovný chlap, za ty roky ho dobře znám. Jestli chtějí kluci pokračovat, ať se domluví s Tomášem, stavbyvedoucím, je to slušný člověk. Všechny důležité dokumenty, smlouvy, doklady o zakázkách jsou v trezoru v pracovně, klíč v prvním šuplíku, úplně vzadu vpravo...“

Poradil mi?!

Vzbudila jsem se celá zpocená ve čtyři hodiny. Potmě jsem vešla do Pavlovy pracovny. Klíč byl tam, jak mi Pavel řekl. Otevřela jsem trezor a začala třídit. Na zemi mezi papíry mě našli po sedmé kluci.

„Zavoláme Tomáše,“ oznámila jsem jim s nově nalezenou energií. „Poprosím ho, aby firmu zatím vedl. A vy dva se můžete zapracovat. Všechno potřebné je tady,“ ukázala jsem na šanony.

Teď po dvou letech firma dál šlape jako hodinky. Oba kluci sice studují vysokou školu, ale ve volném čase pracují. Z Lukáše se vyklubal dobrý obchodník a z Martina zase stavař. Občas poznamenají: „Pořád nechápeme, jak jsi tak najednou sebrala odvahu pokračovat.“

Že mi to poradil táta, to jsem jim neřekla. Nevěřili by mi. Od té doby jsem žádný podobný živý sen neměla.

A Jaromíra vyšetřuje kriminálka, prý mu přišli na nějaké podvody. Pavle, děkuju!