Víkend před deseti lety
Sedím u okna a dívám se, jak se sníh tiše lepí na parapet. Je to přesně deset let. Někdy mám pocit, že když zavřu oči, zase ucítím ten ledový vzduch v plicích a strach, který se míchal s něčím zvláštně krásným.
Tehdy jsem byla sama. Bylo mi devětadvacet, měla jsem po čerstvém rozchodu a pocit, že mi hory pomůžou utřídit si myšlenky. Naivní plán. V únoru. Sama.
„Jen na pár hodin,“ uklidňovala jsem se, když jsem vystupovala z autobusu na malém horském parkovišti. Obloha byla olověná a vítr si se mnou pohrával jako s papírovou figurkou.
Ještě před polednem začalo sněžit. Nejprve jemně, romanticky. Pak se z romantiky stala bouře.
Pamatuju si, jak jsem klopýtala po stezce, mapa vlhká, ruce zmrzlé. A pak… ticho. Takové to hrozivé ticho, kdy sníh pohltí i vlastní myšlenky. Vždyť já nevím, kde jsem a kam mám jít!
Co by vás ještě mohlo zajímat
Příběh Ilony (46): Nebojte se jít za láskou
Můj zachránce
„Do háje,“ zašeptala jsem. A v tu chvíli jsem ho uslyšela.
„Hej! Jste v pořádku?“ – Z mlhy se vynořila silueta muže. Vysoký, v tmavé bundě, s čepicí staženou do čela. Vypadal, jako by tam patřil. Já ne. – „Asi… asi jsem zabloudila,“ přiznala jsem se. Hlas se mi třásl, ani nevím, jestli zimou, nebo strachem.
Usmál se. Klidně. Uklidňujícím způsobem. „Měl bych vám vynadat. Když hory neznáte, musíte si dávat pozor. Kvůli takovým jako vy pak má Horská služba často pohotovost. No, měla jste štěstí, že jste narazila na mě. “ –
„Pojďte. Je tu horská chata. Zvládneme to. Já jsem Jindra.“ – „Pavla.“ Podal mi ruku. Byla teplá. A pevná.
Zvládneme to. Ta dvě slova mi zůstala v hlavě. Neřekl zvládnete, řekl zvládneme.
Chata jako z napínavého filmu
Na chatě praskal oheň a venku zuřila bouře. Sníh bušil do oken, vítr kvílel, jako by se snažil dostat dovnitř. Otevřel nám místní kuchař. Správce uvízl dole v údolí. Kuchař Tomáš nám uvařil čaj. „To bude řádit celou noc,“ poznamenal znalecky. „Telefonoval jsem se správcem, můžete tu přespat, máme dva volné pokoje. Ti lidé, co měli přijet, dneska rozhodně nedorazí.“
„To je jak z filmu,“ zasmála jsem se nervózně. –„Spíš z trochu děsivé pohádky,“ odpověděl Jindra a podal mi hrnek s čajem. „Ale nebojte. Jsme v bezpečí a zítra bude kráný den.“
Seděli jsme u ohně, povídali si. O maličkostech. O práci, o cestování, o tom, proč je někdo ochotný jet sám do hor v lednu. Smál se, když jsem mu to vysvětlovala.
„Takže útěk,“ shrnul to. –„Spíš hledání,“ opravila jsem ho.
Venku se stmívalo. A s tmou přišel i zvláštní klid. Jako by svět venku přestal existovat.
Co by vás ještě mohlo zajímat
Příběh Lenky (48): Věštba tajemné ženy
Hluboké ticho
Spala jsem tvrdě. V noci jsem se probudila. Vítr náhle ustal. Ticho bylo tak hluboké, až mě děsilo. Otevřela jsem dveře pokoje a viděla Jindru stát na chodbě u okna. „Nemůžete spát?“ zeptala jsem se tiše. –„Poslouchám hory,“ řekl. –„Já nic neslyším.“ – Usmál se. „Ani nemůžete.“
Nevím proč, ale tehdy jsem se k němu postavila blíž. Dívali jsme se ven, na nekonečnou bílou tmu.
„Myslíte, že existují náhody?“ zeptala jsem se. – Podíval se na mě. Tentokrát vážně. – „Ne. Myslím, že některá setkání jsou… naplánovaná.“
Srdce mi bušilo tak hlasitě, že jsem měla pocit, že ho musí slyšet. Když se ke mně naklonil, nezastavila jsem ho.
Ráno bylo jasné. Bouře zmizela, jako by tu nikdy nebyla. Svět byl nový, čistý, oslnivě bílý.
„Autobus jede až odpoledne,“ řekl Jindra. „Pokud chceš, můžu tě doprovodit.“ Chtěla jsem. A nejen to.
Tip na knihu
Deset let poté
Dnes, po deseti letech, sedí Jindra v kuchyni a dělá kávu. Je krásné sobotní ráno, naši kluci jsou u babičky. Venku znovu sněží. Už se nebojím bouří.
„Na co myslíš?“ ptá se. – Usměju se. – „Na to, že některá tajemství hor si s sebou nosím celý život.“ – „A nelituješ?“ nakloní se ke mně a políbí mě na čelo.
Podívám se z okna na padající sníh. „Ani na vteřinu. Protože jsem tehdy nenašla cestu z hor. Našla jsem tebe.“
