Čas jen pro mě

Normální život mě nezajímal

Rodiče mě měli pozdě a byli dost nároční. Na rozdíl od jiných spolužáků jsem měla svůj volný čas doslova do minuty zaplněný. Chodila jsem postupně – a někdy i souběžně – na gymnastiku, balet i kroužek keramiky, ale také do pěveckého souboru a do jazykové školy.

Během studia na medicíně jsem zase jeden semestr absolvovala ve Vídni, druhý v Berlíně. Vybavená obrovskou ctižádostí a perfektní znalostí několika cizích jazyků jsem se vydala na vědeckou dráhu. Víc než kontakt s pacienty mě zajímala věda a výzkum a časem jsem získala vedoucí místo v ústavu patřícím pod akademii věd.

Příběh Dany (48): Lásku mi přivedl pes

Profesní život jsem zvládala na jedničku, ten osobní byl sérií propadáků. Na partnery jsem měla vysoké nároky. Práce mě prostě úplně pohltila. Těch pár známostí, které jsem měla, skončily na tom, že jsem se nechtěla zdržovat rodinou a dětmi.

Já jsem ale byla šťastná, nic mně nechybělo a rodiče mě v mém způsobu života podporovali. Zdálo se, že po vnoučatech netouží, pro ně byl zázrak, že jsem se jim narodila já, která jsem zůstávala středem jejich života. Zemřeli bohužel rychle za sebou a já jsem ve čtyřiceti letech zůstala úplně sama.

Měla jsem sice kolegy z práce i pár kamarádek, jenže ti měli většinou svůj vlastní život zaplněný rodinou a dětmi, na scházení neměli čas a prostor. Zvládala jsem samotu docela dobře, i když občas mi bylo teskno.

Nález u popelnice

Ten osudný pátek si pamatuju úplně do detailů. Mrazivý lednový večer a na obloze svítily hvězdy. Vracela jsem se domů docela pozdě, a když jsem chtěla otevřít dveře do domu, uslyšela jsem zakňourání a hned další a další. Otočila jsem se k popelnicím, odkud ty zvuky vyházely. V krabici od bot tam leželo štěně.

Chlupatá světlá kulička na mě upírala oči. Rozhlédla jsem se kolem. Nikde nikdo. Nevím, co mě to napadlo, ale bylo mi toho psa strašně moc líto. Třeba se někomu zaběhlo, napadlo mě. Vyndala jsem mobil a vyfotila ho. Dám fotky na okolní domy, pomyslela jsem si.

Příběh Jany (33): Pes nám zachránil život!

Vzala jsem psa do náručí a odnesla ho dovnitř. Když jsem za pouhých pět minut utírala v chodbě první loužičku, s hrůzou jsem si uvědomila, že to nebyl dobrý nápad. Nikdy jsem žádné zvíře neměla a neuměla se o něj starat. Našla jsem piškoty a přelila je vlažným mlékem. Štěně, tedy malá psí holka, jak jsem zjistila, se na to okamžitě vrhlo.

Mezitím jsem vytiskla její fotku a ještě ten večer ji vylepila po okolí. Další den jsem došla koupit granule pro štěňata a na internetu googlila, co mám s tím nadělením dělat a jak ho venčit.

Osud jménem Bejbinka

Víkend s Bejbinkou, tak jsem jí začala říkat, jsem nějak přežila. Na vylepené fotky nikdo nereagoval. „Tu asi někdo vyhodil,“ řekl mi v neděli večer při venčení soused, když jsem mu ukázala, kde jsem ji našla. „Zajděte s ní k 0veterináři, třeba vám poradí nějaký útulek,“ dodal.

Vzala jsem si k překvapení kolegů na pondělí dovolenou a šla s Bejbinkou k veterináři, který měl ordinaci ve vedlejší ulici. „Štěně zlatého retrívra, podle váhy bych odhadoval tak na sedm týdnů,“ řekl mi sympatický vousáč. „Co s ní budete dělat?“ zeptal se. „Nechtěla byste si ji nechat? Víte, nějak si nedovedu představit, jak kňučí někde v kleci v útulku a čeká, kdo pro ni přijde.“ – „Ale já… já nemám čas,“ vyhrkla jsem. – „A když řeknu, že vám pomůžu?“ usmál se.

Příběh Stáni (61): Zvířata jsem neměla ráda, pak si mě čuvač omotal kolem prstu

Vlastně se mi s tou chlupatou koulí nechtělo loučit. V práci zůstali v šoku, když jsem v poledne běžela domů venčit psa a odpoledne pospíchala domů. Občas mi naštěstí pomohl Honza, tedy ten vousatý veterinář.

Za půl roku u mě bydlel a za dalšího půl roku jsme se brali. To už byl na cestě náš syn Filip. Dneska je mu deset, Bejbince o rok víc, je to přece jenom už starší psí dáma. Do konce svého života jí budu vděčná za to, že mi vpadla do života, celý mi ho převrátila a že mi ukázala, že štěstí není jenom práce.