Čas jen pro mě

Vnučka bez mámy...

Když Petr domů poprvé přivedl Dášu, vůbec se mi nelíbila. V očích měla takovou skrytou zlobu. On byl ale tak zamilovaný! Nic jsem neříkala a v duchu se přesvědčovala, že jsem se asi zmýlila. „Nemám z té Dáši dobrý pocit,“ přiznal i Tonda, můj manžel.   

Po pár měsících Dáša otěhotněla. Tak nějak automaticky se ještě před svatbou s Petrem nastěhovali k nám. „U mámy je to malé,“ řekla, „a tady si můžeme přistavět patro.“ Stavbu jsme zaplatili my s Tondou. „Vždyť máme jen Petra, stejně by to bylo jeho,“ okomentoval to manžel.

Petruška byla nádherné miminko. Úplně nám rozsvítila život. Petr byl šťastný, zato Dáša si pořád na něco stěžovala. „Vůbec se nevyspím, nemám na nic čas. Proč ta holka pořád něco chce?“  

Utekla, když bylo Petrušce šest měsíců. Zoufalý Petr nevěděl, co má dělat. Na „mateřskou“ jsem nastoupila já. Dáša neměla o dceru zájem, alimenty neposílala. Říkali jsme si, že je to vlastně dobře. Petr si třeba přivede nějakou normální holku, která bude pro Petrušku náhradní mámou.

Příběh Alice (49): Duch mrtvé maminky mně pomohl

...i bez táty

K tomu bohužel nedošlo. Nepozorný řidič mu nedal přednost a Petr čelní srážku nepřežil. Zůstali jsme s Tondou sami s Petruškou. Ta nám pomáhala překonat nejhorší žal a smutek. Dobře se učila, po škole šla na obchodní akademii a doufali jsme, že třeba půjde i na vysokou.

„Babi, ozvala se mi máma,“ prozradila mi. „Víš, říkala, že udělala chybu a že by se mnou chtěla být v kontaktu.“ Radost jsem neměla, ale nic jsem radši neříkala. Přece jenom je to máma, třeba se jí po dceři zastesklo, třeba opravdu dostala rozum.

Příběh Jany (51): Prý jsem zlá tchyně

Změnila se

Petra s vyznamenáním odmaturovala, ale na vysokou nechtěla. „To je ztráta času, babi,“ řekla. Tonda ji přemlouval, ale nechtěla. Celkově se nějak změnila. Zajímaly ji jen peníze. O Dáše sice nemluvila, ale tušili jsme, že se s ní stýká. Nejdřív bydlela u nás, tedy sama v patře, pak si pronajala garsonku v Praze.

„Cestování vlakem do práce je hrozná ztráta času,“ vysvětlila. „Autem je to jen půl hodiny, ale vlakem jsem ztrácela skoro dvě hodiny denně dojížděním.“ Tonda jí koupil ojeté auto, aby nemusela jezdit vlakem.

Léta plynula, Petrušce už bylo víc než šestadvacet. Bydlela u nás, ale často na několik dní odjížděla pryč. S Dášou se scházela, ale k nám ji nikdy nepřivezla. „Máma říká, že jste na ni nebyli s dědou hodní, že utekla kvůli vám,“ prohlásila Petra. „Prý s vámi nechce mít nic společného.“

Před dvěma lety onemocněl Tonda – mrtvice ho úplně paralyzovala a po měsíci zemřel. A já jsem pak během dědického řízení udělala tu největší chybu svého života. Nechala jsem celý dům napsat na Petru. Trochu jsem doufala, že se tu bude víc zdržovat.

Příběh Aleny (59): Snacha nechce pracovat

Jsem jen „věcné břemeno“

Bylo mi divné, když jednou přijela spolu s nějakými dvěma lidmi. Asi nějací kamarádi, pomyslela jsem si. Prolézala s nimi barák od sklepa po půdu, prováděla je po zahradě. „Rozhodla jsem se, že ten barák prodám,“ oznámila mi večer. – „Já ti asi nerozumím!“ nechápavě jsem se na ni podívala. „To přece nemůžeš, vždyť tu bydlím. Kam bych šla já?“ – „To je zařízené. Ty tu samozřejmě zůstaneš jako věcné břemeno,“ lakonicky odpověděla.

Už skoro dva roky bydlím jako „věcné břemeno“. Mám k dispozici kuchyň, ložnici a příslušenství. Celé patro a zbylé dvě místnosti dole patří novým majitelům. Zahradu si taky upravili podle sebe, mně zůstal zahradní stůl a dvě židle v takovém malém výklenku poblíž domu. Ti lidé se ke mně chovají slušně, ale vidím, že jim překážím a že se nemohou dočkat, až tu budou sami.

A Petruška? Koupila velký byt v Praze a bydlí v něm s nějakým přítelem a s Dášou. Za mnou byla naposledy před rokem. Ani nevím, jestli se zlobím na ni, nebo na Dášu. Podle mě to bylo z její hlavy.

Chtěla bych svou jedinou vnučku ještě jednou vidět, než umřu. Snad se mi to přání splní.

Příběh Mirky (58): Snacha je silná kuřačka a vnučka tím trpí