Pravda, v první chvíli mi ta informace vyrazila dech, ale pak jsem si vzpomněla, jak jsem zůstala s Ondrou sama. Co mohu vědět? A neřešila jsem to. Malý Mikulášek, Miky, se okamžitě stal mou největší láskou. Devítiměsíční klučina s velkýma modrýma očima se mě vůbec nebál, byl dobře naladěný, Karolína byla nejdřív trochu nervózní, ale pak se uvolnila a moc hezky jsme všichni strávili nedělní oběd a odpoledne.
Ondřej mi později prozradil, že Mikuláškův otec Karolínu opustil, když byla těhotná, a že se s nimi nestýká. Karolína měla rodiče na Moravě, a protože byla poslední ze čtyř sourozenců, kteří už je zásobili spoustou vnoučat, na Mikyho jim moc času a energie nezbývalo. Mladí se brzy sestěhovali a ze mě se stala babička.
„Babi, jsi ta nejlepší babička na světě a já tě miluju,“ říkal mi Mikulášek. O víkendech jsem s radostí hlídala. Malý Miky byl prostě kouzelný. Jezdila jsem s ním na výlety, několikrát jsme spolu sami dva byli u moře.
Tajně jsem doufala, že se rodinka rozroste a že Mikymu přibyde bráška nebo sestřička.
Místo toho se Ondra s Karolínou rozešli. Vůbec jsem to dopředu netušila. Po letech se ozval Mikyho vlastní otec Petr. Konečně začal pravidelně platit alimenty, pak se dožadoval setkání se synem. A pak se znovu sblížil i s Karolínou.
„Co Miky? Co bude s Mikym?“ nešťastně jsem se vyptávala Ondry. „Co by bylo? Karolína říkala, že mu přece nevezme babičku, teda tebe.“ Chvíli to tak bylo. Miky začal chodit do školy, občas jsem ho vyzvedávala z družiny, občas s ním trávila víkend. Jenže pak najednou Karolína napsala, že na domluvený výlet se mnou nepojede, protože je nemocný. Z družiny ho nemám vyzvedávat, aby si zvykl tam zůstávat i později. Naše setkávání řídla.
„Ahoj, Kateřino, mohla bych se ze tebou zastavit?“ zavolala mi Karolína. „Víš, já jsem ti moc vděčná, žes dělala Mikymu babičku,“ začala se sklopenými očima. „Jenže situace se změnila. Nechci mu už komplikovat život a zamotávat hlavičku. Petrova maminka o Mikuláškovi netušila, tak je šťastná. Naši se taky začali víc zajímat, ostatní vnoučata jsou už v pubertě…“ – „Já jsem ale babičku nedělala, já jeho babička jsem,“ skočila jsem jí do řeči. „Je na mě zvyklý, má mě rád, jak mu to vysvětlíš?“ neměla jsem daleko do pláče. „Chtěla jsem ho zase o prázdninách vzít k moři.“ – Karolína byla neoblomná. „K moři jede letos se mnou a s Petrem.“
Ondra se uzavřel sám do sebe a myslím si, že se nové známosti bojí. A já jsem přišla o Mikuláška. Zbyly mi jen fotky a vzpomínky. Co mu řekli, když se na mě ptal? Bude se na mě pamatovat? Třeba mě později vyhledá.
Respektuji Karolínino přání, ale stýská se mi. Už je to přes rok, ale pořád to moc bolí.
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
„Narodila jsem se v Praze, studovala v Praze a třicet let nežila nikde jinde,“ svěřuje se v dopise…
Prodloužený víkend v Římě nebo v Paříži, dovolené po celém světě, cestování třeba jen tak… To, co…
Petr nyní žije spokojeným životem, nebylo tomu tak ale vždycky. Měl skvělou práci, ve které byl…
Děti si někdy přivedou partnery, které rodiče zrovna „nemusí“. To je případ i naší čtenářky Olgy,…
Nikdo už dnes nečeká, že bude muž všechno platit. Ale přece jen se trochu předpokládá, že na víno…
Euforii z narození vytouženého dítěte může zkomplikovat poporodní deprese. Moc se o ní nemluví,…
„Kdo vybírá, přebere,“ říká jedno známé české přísloví. O jeho pravdivosti se přesvědčila naše…
Ti, co si myslí, že k životu stačí jen práce a že o partnera a děti nestojí, bývají někdy…
Komentáře