Čas jen pro mě

Dítě nepřicházelo

První rok jsme si říkali, že není kam spěchat. Druhý rok už jsem začala počítat plodné dny, měřit si teplotu a sledovat každý nepatrný náznak v těle. Pokaždé, když se opozdila menstruace, koupila jsem si těhotenský test. A pokaždé se objevila jen jedna čárka.

Nakonec jsme se objednali na vyšetření. Vojta byl v pořádku, problém se ukázal u mě. Lékař mi opatrně vysvětlil, že mám výrazně sníženou ovariální rezervu a velmi malou šanci otěhotnět s vlastními vajíčky.

„Takže je to moje vina,“ řekla jsem cestou z ordinace.

„Není to ničí vina,“ odpověděl Vojta a chytil mě za ruku.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Dáši (48): Nepovedená adopce

Zvládneme to společně?

Tehdy jsem věřila, že všechno zvládneme společně. Podstoupili jsme hormonální léčbu a následně IVF. Injekcí jsem se nejprve bála, ale brzy jsem se je naučila píchat sama. Horší než jehly bylo čekání, naděje a následný pád. První pokus nevyšel. Ani druhý. Při třetím se podařilo získat jen jediné vajíčko, z něhož se embryo přestalo vyvíjet ještě před přenosem.

Domů jsem přijela s prázdnou taškou a ještě prázdnějším pocitem uvnitř.

„Už nemůžu,“ rozplakala jsem se Vojtovi v náručí. „Ale zároveň se nechci vzdát.“

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Lindy (41): Život podle plánu se vymkl kontrole

Vojta nechce darované vajíčko

Lékař nám poté navrhl možnost darovaného vajíčka. Dítě bych odnosila a porodila, biologickým otcem by byl Vojta, ale genetickou výbavu ode mě by nemělo. Přesto jsem po dlouhé době ucítila naději. Nevadilo mi, že vajíčko nebude moje. Toužila jsem dítě nosit pod srdcem, cítit jeho první pohyby a stát se jeho mámou. Vojta však zareagoval úplně jinak, než jsem očekávala.

„Já to nechci,“ prohlásil. – „Proč? Vždyť by to bylo naše dítě.“ – „Bylo by moje a nějaké cizí ženy,“ řekl tiše. „Ty bys ho porodila, ale pořád by tam byla ona.“

Jeho slova mě zasáhla. Připadalo mi nespravedlivé, že právě on mluví o cizí ženě, když dítě by mělo jeho geny. Já jsem byla ta, která se musela smířit s tím, že mu nikdy nepředá svou podobu, barvu očí ani úsměv.

„A myslíš, že pro mě je to jednoduché?“ vyjela jsem na něj. „Myslíš, že jsem si takhle představovala mateřství?“

Dlouhé ticho

Od té chvíle se kolem nás usadilo ticho. Vojta tvrdí, že bychom mohli žít spokojeně i bez dětí. Navrhl také adopci, jenže když se ho zeptám, zda ji skutečně chce, začne mluvit neurčitě. Mám pocit, že by nejraději celou otázku rodičovství uzavřel a pokračoval v našem dosavadním životě.

Já to ale nedokážu. Představuji si, jaké by bylo být těhotná. Všímám si kočárků na ulici, dětského smíchu na hřišti a fotek miminek, které posílají kamarádky. Přeji jim štěstí, ale zároveň mě pokaždé píchne u srdce. Pak si to vyčítám, protože nechci být závistivá a zatrpklá.

Nejhorší je, že začínám pochybovat i o našem manželství. Vojtu miluji. Byl se mnou při každém vyšetření, držel mě po neúspěšných pokusech a nikdy mi nevyčetl, že příčina neplodnosti je na mé straně. Přesto mám pocit, že o mé budoucnosti rozhoduje za mě.

Tip na knihu

Může štěstí způsobit konec světa? Neodložitelný thriller od bestsellerového autora Neala Shustermana. Světem se šíří nový virus – a kdokoliv se jím nakazí, stane se neskonale šťastným. Žádný stres, smutek, deprese, chamtivost. Jenže bohatí a vlivní si brzy uvědomí, že na šťastných lidech se špatně vydělává, a začnou proto šířit informace, že štěstí je nebezpečné a uvrhne svět do chaosu. Ale kde je pravda? A jakou roli v celé situaci budou hrát dva teenageři, kterým se nedopatřením dostane do rukou šance ovlivnit osud celého lidstva? (Vydává nakladatelství Yoli.)

„Nevím.“

Nedávno jsem se ho zeptala: „Kdyby byl problém u tebe a potřebovali bychom spermie dárce, odmítl bys to také?“

Dlouho mlčel. Potom odpověděl: „Nevím.“

Právě to „nevím“ mě pronásleduje. Nechci ho k ničemu nutit. Dítě by mělo přijít do rodiny, ve které je chtěné oběma rodiči. Současně se však bojím, že když se možnosti darovaného vajíčka vzdám, budu mu to jednou vyčítat. A možná i sama sobě.

Navrhla jsem párovou terapii zaměřenou na neplodnost. Vojta zatím souhlasil jen s jednou návštěvou. Doufám, že nám pomůže pochopit, čeho se každý z nás skutečně bojí. On možná cizí genetické stopy v našem dítěti, já života, ve kterém se nikdy nestanu mámou.

Čas běží a já nevím, jak dlouho ještě dokážu čekat. Mám respektovat Vojtovo rozhodnutí a smířit se s bezdětným manželstvím? Máme vážně uvažovat o adopci? Nebo je touha po dítěti natolik zásadní, že kvůli ní může skončit i jinak šťastný vztah?

Nikdy jsem si nemyslela, že si budu muset vybrat mezi mužem, kterého miluji, a dítětem, které ještě ani neexistuje. Přesto mám stále silnější pocit, že přesně před takovou volbou dnes stojím.