Čas jen pro mě

Výhra v loterii?

Když jsem se před čtyřmi lety vdávala za Patrika, kamarádky mi říkaly, že jsem vyhrála v loterii. Byl stejně starý jako já, pohledný, pozorný a pocházel z velmi bohaté rodiny. Jeho otec, kterému všichni říkají Patrik starší, vybudoval úspěšnou firmu a vydělal tolik peněz, že se nikdo z rodiny nemusel starat o hypotéky, splátky ani o to, kolik stojí dovolená.

Můj manžel navíc nebyl žádný rozmazlený frajírek. Byl hodný, klidný a milující. Nikdy na mě nezvýšil hlas a od prvního dne mi dával najevo, že jsem pro něj důležitá.

Jediné, čeho jsem si zpočátku nevšimla, bylo, že v jejich rodině nerozhoduje ten, kdo vydělává peníze.

Rozhoduje Monika, moje tchyně.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Adély (38): Myslela jsem si, že jsem konečně našla muže pro život

Byt byl dar, který měl svá pravidla

Tchán tráví většinu času ve firmě nebo na pracovních cestách. Když je doma, působí unaveně a do ničeho se příliš nezapojuje. Monika naproti tomu ví o všem. Kdo kam pojede, co se bude kupovat, kdy bude rodinný oběd a kdo na něm musí být.

Krátce před svatbou nám Patrikovi rodiče darovali prostorný byt. Byla jsem dojatá a připadala si neuvěřitelně vděčná. Až později mi došlo, že Monika nepovažuje byt za náš. Považuje ho za svůj projekt.

Když jsem řekla, že bych chtěla do obýváku zelenou pohovku, usmála se. „Zelená se ti brzy omrzí. Objednala jsem vám béžovou. Je nadčasová.“ – „Ale já už jsem si jednu vybrala,“ namítla jsem. – „Nikolko, věř mi. Zařizovala jsem tři domy a dva apartmány. Vím, co vypadá dobře.“

Patrik mě tehdy objal kolem ramen a tiše řekl: „Mamka má na tohle opravdu cit. A stejně nám ten byt dali.“

Věta, kterou opakoval

To byla věta, kterou jsem pak slyšela mnohokrát. Stejně nám byt dali. Stejně to zaplatili. Stejně to s námi myslí dobře.

A tak jsme měli béžovou pohovku, závěsy, které vybrala Monika, a jídelní stůl, který se mi vůbec nelíbil. Dokonce i obrazy na stěnách nám přivezla už zarámované.

Když k nám přišla na návštěvu, spokojeně se rozhlédla a pronesla: „Teď už to tady konečně vypadá jako domov.“

Chtěla jsem se jí zeptat, čí domov má na mysli. Neudělala jsem to.

Ani dovolenou jsme si nesměli vybrat sami

Další léto jsme s Patrikem plánovali cestu do Portugalska. Těšila jsem se na malé penziony, výlety a několik dní jen ve dvou. Pak jednoho večera Patrik přišel domů a oznámil mi, že místo Portugalska pojedeme s jeho rodiči na dva týdny do jejich vily v Chorvatsku.

„Ale my už máme plán,“ připomněla jsem mu. – „Mamka říkala, že je nesmysl platit hotel, když máme vilu u moře.“ – „Tvoje maminka říkala? A co říkáš ty?“ – Patrik se zatvářil provinile. „Mně je to vlastně jedno. Hlavně když budeme spolu.“

Jenomže my spolu skoro nebyli. Monika každé ráno určovala program, vybírala restauraci a rozhodovala, v kolik se pojede na pláž. Když jsem chtěla jeden den zůstat u bazénu s knihou, tvářila se, jako bych pokazila rodinnou oslavu.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Sandry (30): Proč mě máma nikdy neměla ráda?

Patrik se neumí hádat

Po návratu jsem Patrikovi řekla, že příště pojedeme sami. Slíbil mi to. O rok později jsme však skončili na rodinném pobytu v Alpách, který Monika rezervovala, aniž by se nás zeptala.

Tehdy jsem poprvé pochopila, že Patrikova laskavost má i odvrácenou stranu. Neumí se hádat. Neumí říkat ne. A především ho děsí představa, že by zklamal svou matku.

Dokud šlo o pohovku nebo dovolenou, ustupovala jsem. Říkala jsem si, že nemá cenu ničit manželství kvůli maličkostem.

Jenže nyní čekám dítě. A Monika chce rozhodovat i o něm.

Jméno už prý bylo vybrané

Jsem v pátém měsíci těhotenství a zatím nevíme, jestli čekáme chlapce, nebo holčičku. S Patrikem jsme si chtěli nechat pohlaví oznámit až při příští kontrole. Já mezitím procházím seznamy jmen a zapisuji si ta, která se mi líbí.

Jednou jsme seděli u Moniky a staršího Patrika na nedělním obědě. Monika položila na stůl moučník a úplně samozřejmě se zeptala:

„Tak co, už jste přemýšleli, jaký kočárek bude malý Patrik potřebovat?“ – Nejdřív jsem si myslela, že žertuje. „Nevíme, jestli to bude kluk,“ odpověděla jsem. – „Když to bude holčička, bude to Patricie,“ řekla. „To je přece jasné.“

Podívala jsem se na manžela. Sklopil oči k talíři.

„Nám se líbí i jiná jména,“ ozvala jsem se. – Monika se krátce zasmála. „Jaká jiná jména? První syn v naší rodině se musí jmenovat Patrik. A Patricie je krásná ženská varianta. Aspoň bude tradice pokračovat.“

Tchán neřekl nic. Jen si dolil vodu. Patrik se pousmál a pokusil se všechno obrátit v legraci.

„Tak vidíš, máme vyřešeno kluka i holku.“ – „Nemáme,“ odpověděla jsem.

U stolu nastalo ticho. Monika se na mě zadívala, jako by mě viděla poprvé. „Prosím?“ – „Řekla jsem, že o jménu svého dítěte budu rozhodovat já s Patrikem.“ – „Samozřejmě,“ odvětila ledově. „Já jen připomínám, co se v této rodině očekává.“

Manželovi je to jedno. Mně ne

Cestou domů jsem čekala, že se mě Patrik zastane. Místo toho mi řekl, že jsem jeho matku zbytečně ponížila. „Nemohla jsi jí to vysvětlit někdy jindy?“ – „A kdy? Až nechá vytisknout oznámení?“ – „Je to pro ni důležité.“ – „A pro mě není důležité, jak se bude jmenovat moje vlastní dítě?“ – Patrik si povzdechl. „Mně je vlastně jedno, jaké jméno vybereme. Patrik není špatné jméno. A Patricie taky ne.“

To mě rozzlobilo ještě víc. „Tobě je to jedno, protože nemusíš o ničem rozhodnout. Jen necháš svou matku, aby to udělala za tebe.“ Mlčel. A já věděla, že jsem se trefila do citlivého místa.

Od té doby se téma jména vrací při každé návštěvě. Monika už mluví o „malém Páťovi“. Poslala mi odkaz na vyšívanou deku se jménem Patrik a ukázala mi stříbrný dětský příbor, na který chce nechat vyrýt iniciály.

Když jsem jí připomněla, že dítě se možná bude jmenovat úplně jinak, odpověděla: „To tě přejde. V těhotenství jsou ženy přecitlivělé.“

Pak dodala, že bychom měli být vděční za všechno, co pro nás s manželem udělali. Byt, auto, dovolené i budoucí finanční zajištění dítěte. Nemusela vyslovit, co tím myslí. Její pomoc má svou cenu a tou cenou je poslušnost.

Nejde už jen o jedno jméno

Možná bych dokázala žít s tím, že se můj syn bude jmenovat Patrik. To jméno není ošklivé a svého muže miluji. Jenže už nejde jen o jméno. Jde o to, kdo bude rozhodovat o našem životě.

Pokud nyní ustoupím, bude Monika vybírat porodnici? Rozhodne, zda budu kojit? Bude určovat, kam bude naše dítě chodit do školky, co bude nosit a kde bude trávit prázdniny? A bude Patrik pokaždé stát mezi námi a říkat, že jemu je to vlastně jedno?

Před několika dny jsem mu řekla, že takhle dál nemůžeme fungovat. „Nechci tě stavět proti tvé mámě,“ vysvětlila jsem mu. „Chci jen, abys stál vedle mě. Jsme manželé. Tohle je naše dítě.“ – „A co po mně chceš?“ zeptal se nešťastně. – „Abys jí řekl, že jméno vybereme my a oznámíme ho až po narození.“

Patrik dlouho mlčel. Potom přikývl. Zatím nevím, zda skutečně našel odvahu jí to říct. Kdykoliv se zeptám, odpoví, že ještě nebyla vhodná chvíle.

Já už ale čekat nechci. Příští neděli máme opět oběd u jeho rodičů. Pokud se Monika znovu zmíní o Patrikovi nebo Patricii, řeknu jí klidně a jasně, že ani jedno z těchto jmen jsme nevybrali. A také jí oznámím, že skutečné jméno dítěte se dozví až po porodu – stejně jako všichni ostatní.

Poprvé od svatby jsem připravená riskovat její uražené mlčení, výčitky i připomínání toho, kolik nás náš pohodlný život stojí. Jsem jí vděčná za všechno, co nám dala. To však neznamená, že jí patříme.

A moje dítě už vůbec ne.