Čas jen pro mě

Spíš obchodní partneři než manželé

Moji rodiče jsou manželé pětačtyřicet let. Nikdy jsem je neviděla, že by se objímali nebo si dávali pusu jen tak, ale nepřikládala jsem tomu význam. Říkala jsem si, že některé vztahy jsou prostě méně vášnivé.

Spojovala je hlavně rodinná firma, kterou založili krátce po revoluci. Táta se staral o obchod, máma o účetnictví a zaměstnance. Z malé provozovny postupně vybudovali podnik, který dnes živí dvě desítky lidí. Bratr v něm pracuje také a jednou ho máme společně převzít.

„Vaši jsou důkaz, že když se dva lidé umějí domluvit, vydrží všechno,“ vždycky říkal můj manžel Petr.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Zuzany (36): Spolu, ale vedle sebe

Máma s milencem!?

Myslela jsem si totéž. Pak jsem ale jednou potkala mámu ve městě.

Měla být na školení v Brně, jenže seděla v malé kavárně asi dvacet kilometrů od našeho domu. Proti ní byl muž, kterého jsem neznala. Držel ji za ruku a máma se smála způsobem, jakým jsem ji doma snad nikdy neslyšela. Vypadala najednou o patnáct let mladší.

Zůstala jsem stát za výlohou jako přimražená. Nechtěla jsem udělat scénu, a tak jsem odešla. Celou noc jsem ale nespala. Nakonec jsem jí druhý den zavolala a požádala ji, aby přijela. „Viděla jsem tě,“ řekla jsem bez dlouhého úvodu. „V té kavárně.“ – Máma zbledla, ale nezapírala. „Jmenuje se Radek,“ odpověděla tiše. „Známe se skoro osmnáct let.“

Osmnáct let! Čekala jsem krátké poblouznění, snad několik měsíců. Místo toho jsem zjistila, že moje matka má vedle manželství vztah, který trvá skoro polovinu mého života.„A táta nic netuší?“ zeptala jsem se.– Máma se na mě dlouze podívala. „Táta to ví.“

Táta má taky milenku

To byl teprve začátek. Dozvěděla jsem se, že rodiče spolu jako skuteční partneři nežijí už více než dvacet let. Spávají v oddělených pokojích a každý má svůj vlastní citový život. To, co jsem považovala za tátovu pracovnu, byla ve skutečnosti jeho ložnice.

„Takže táta to jen trpí?“ nechápala jsem. – „Terezu má v Olomouci,“ odpověděla máma.

Nejdřív jsem myslela, že mluví o mně. Pak mi došlo, že otcova přítelkyně se shodou okolností jmenuje stejně. Táta se s ní údajně seznámil ještě dřív, než máma potkala Radka. Žije sama a naši dohodu respektuje. Radek je vdovec a také nikdy netlačil na to, aby se máma rozvedla.

Připadala jsem si jako poslední hlupák v rodině. Všichni čtyři si zřejmě vytvořili zvláštní systém, který jim vyhovoval. Jen já a bratr jsme dál věřili pohádce o rodičích, kteří spolu překonali všechny krize.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Adély (38): Myslela jsem si, že jsem konečně našla muže pro život

Prý chtěli zachovat rodinu...

„Proč jste se dávno nerozvedli?“ vyjela jsem na mámu. – „Kvůli firmě. Rozdělení majetku by ji mohlo položit,“ vysvětlila. „A později také kvůli vám a vnoučatům. Chtěli jsme zachovat rodinu.“

Ta věta mě rozzlobila nejvíc. Copak rodina stojí na tom, že dva lidé předstírají manželství? Nebylo by poctivější přiznat pravdu?

Ještě téhož večera jsem si promluvila s tátou. Byl klidný, skoro jako bychom řešili firemní faktury.

„Nikomu jsme neubližovali,“ prohlásil. „S mámou jsme společníci, přátelé a pořád jsme rodina. Jen už nejsme milenci.“ –„Ale celé roky jste nám lhali!“ –„Neříct všechno není vždycky lež,“ namítl.

S tím jsem nesouhlasila. Připadalo mi, že se mi zpětně mění všechny vzpomínky. Rodinné Vánoce, společné dovolené i oslavy výročí. Když táta odjížděl na ryby, možná mířil za svou Terezou. Když máma tvrdila, že jede s kamarádkami do lázní, pravděpodobně byla s Radkem.

Poznala jsem Radka i Terezu

Několik týdnů jsem se rodičům vyhýbala. Potom mě máma požádala, abych se s Radkem setkala. Nechtěla jsem, ale nakonec jsem souhlasila.

Čekala jsem sebevědomého svůdníka. Přišel nenápadný šedovlasý muž, který působil nervózněji než já.

„Nechci vám brát maminku,“ řekl mi. „Nikdy jsem nechtěl rozbít vaši rodinu. Jen ji mám rád.“

Najednou jsem před sebou neviděla milence z laciného románu, ale člověka, který s mámou prožil osmnáct let. Podržel ji po smrti její sestry, doprovázel ji na vyšetření, o němž jsme my děti ani nevěděly, a byl s ní ve chvílích, kdy se cítila osamělá.

Později jsem poznala i tátovu Terezu. Nebylo to příjemné, ale pochopila jsem, že ani ona není žádná rozvracečka rodin. Je to laskavá žena, která přijala podivná pravidla vztahu s ženatým mužem.

(Ne)dokonalá rodina?

Dodnes nevím, zda rodičům rozumím. Já bych tak žít nedokázala. Nechtěla bych při nedělním obědě sedět vedle manžela a vědět, že v pondělí odjede za jinou ženou. Oni však tvrdí, že jim jejich uspořádání vyhovuje. Firmu vedou dál společně, na rodinné oslavy chodí bok po boku a naše děti je znají jako babičku a dědu.

Mladšímu bratrovi Honzovi rodiče pravdu nakonec řekli také. Dlouho mlčel a pak jen poznamenal: „Hlavně že se kvůli tomu nemusíme dělit o firmu.“

Možná byl praktičtější než já.

Zjištění, že rodiče vedou dvojí život, mě připravilo o část iluzí. Současně jsem ale pochopila, že cizí manželství nemůžeme posuzovat podle toho, jak vypadá navenek. Ani když jde o vlastní mámu a tátu.

Rodiče spolu nezůstali z velké lásky. Drží je firma, společný majetek, desítky let vzpomínek a především touha zachovat zázemí dětem a vnoučatům. Je to málo, nebo naopak překvapivě mnoho?

Odpověď stále neznám. Vím jen, že při příští oslavě jejich výročí už přípitek na „šťastné manželství“ pronášet nebudu. Připiju si raději na rodinu. Ta naše totiž není zdaleka tak dokonalá, jak jsem si kdysi myslela. Přesto svým zvláštním způsobem pořád drží pohromadě.