Čas jen pro mě

Slibný začátek

Když jsem se poznala s Tomášem, bylo mi devatenáct a jemu o pár let víc. Působil klidně, sebejistě a měl v sobě něco, co mě tehdy přitahovalo. Říkal mi: „Jednou budeme rodina, všechno spolu zvládneme.“ A já mu to bez váhání věřila.

Postupně jsme začali žít spolu, narodily se děti a život se proměnil v každodenní koloběh povinností, radostí i únavy. Neměla jsem růžové brýle, věděla jsem, že vztah se časem změní, ale netušila jsem, že se může změnit až tak, že se z partnerství stane jen sdílený prostor, kde se dva lidé míjejí.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Martiny (39): Syn není manželův

Tomáš je doma jen napůl

Dnes Tomáš funguje spíš vedle mě než se mnou. Přijde z práce, nají se a během chvíle zmizí do svého světa. „Jdu na kolo, potřebuju si to spravit,“ řekne, jindy zase „musím si uklidit skříň.“ A když nic nedělá, sedí s telefonem v ruce nebo prostě usne.

Někdy ho pozoruju a napadne mě, že kdybych z místnosti odešla, možná si toho ani nevšimne.

Moje dny se skládají z vaření, úklidu, praní, školy, kroužků, nákupů a všech těch drobných povinností, které nikdy nekončí. Tomáš to shrnuje jednoduše: „Já chodím do práce,“ a tím má pocit, že je jeho role splněná. Když ho požádám o maličkost, třeba aby dal talíř do dřezu nebo uklidil oblečení ze země, často jen mávne rukou a řekne: „Vždyť to pak uděláš ty.“ Pro něj drobnost, pro mě každodenní připomínka, že na všechno zůstávám sama.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Lady (48): Dlouho jsem si myslela, že je to láska

Těžké návraty

Když ho občas poprosím, aby šel s námi ven, odpoví: „Nechce se mi, jděte beze mě.“ Nakonec tedy jezdíme sami – k mým rodičům, na hřiště nebo na výlety. Aspoň tam je slyšet smích a život.

Domů se pak vracíme do stejného ticha. Když se ho zeptám, jak bylo, odpoví většinou jen „hm“ a dál se věnuje telefonu, jako bychom se vlastně vůbec nikam nepohnuli.

Tip na knihu

Když se Rie podaří firmu připravit o obchod za sedm set milionů dolarů, její šéf Adrien si chce vylít vztek na její sestře. To Ria nemůže dopustit, a proto se svým pekelně nepříjemným nadřízeným uzavře ďábelskou dohodu. Adrien, známý torontský milionář, je rozhodnutý Rie udělat ze života peklo. Po předem určenou dobu mu bude k dispozici dvacet čtyři hodin denně, připravena splnit mu každé, i to nejvýstřednější přání. Ria je ochotná akceptovat Adrienovy podmínky, ale zvyšující se napětí mezi zarytými nepřáteli ji nakonec donutí vytasit drápy. (Vydává nakladatelství Ikar.)

Nemám chuť na sex

Nejtěžší ale bývají večery. Tomáš za mnou přijde jen tehdy, když něco chce, a já už často nemám chuť. Ne proto, že bych ho chtěla odmítat, ale protože mezi námi chybí všechno, co blízkost tvoří – obyčejné povídání, doteky, zájem, sdílení dne.

Když ho odmítnu, urazí se a řekne: „Ty mě už vůbec nechceš.“ Snažím se mu vysvětlit: „Nejde o tohle. My spolu vlastně nejsme. My si ani nepovídáme.“ Jenže on jen mávne rukou: „Zase řešíš nesmysly.“

Odejít, nebo zůstat?

Časem jsme spolu přestali mluvit skoro úplně. Každá věta končí stejně. Když ho požádám: „Můžeš dneska vykoupat děti?“, odpoví: „To je tvoje starost.“ Když navrhnu: „Půjdeme aspoň na procházku?“, řekne: „Nemám náladu.“ A když chci mluvit o nás, zeptá se: „O čem zase?“ Postupně jsem přestala mluvit taky, protože jsem měla pocit, že to nemá smysl.

Jednou večer jsem už nevydržela a řekla mu naplno: „Tomáši, jestli tady nechceš být jako partner, možná by bylo lepší, abychom to ukončili.“ Podíval se na mě klidně, skoro lhostejně, a odpověděl: „Proč bych odcházel? Vždyť tady platím nájem.“ A v tu chvíli mi došlo, že už dlouho nežiju ve vztahu, ale jen ve společné domácnosti, kde jeden člověk zůstal ze zvyku a druhý pořád doufá, že se něco změní.