Čas jen pro mě

„Prosím, připoutejte se. Právě prolétáme oblastí zvýšených turbulencí,“ oznámila letuška. Vracela jsem se ze služební cesty v Londýně. Je to už pár let, to ještě aerolinky podávaly zdarma malé občerstvení i na kratších letech.

Spustila to rozlitá káva

Pár minut před palubním hlášením letušky roznášely kávu. Držela jsem šálek v ruce a chtěla se napít, když turbulence najednou otřásla letadlem a já jsem jen viděla, jak muž po mé levici zavadil o mou ruku. Káva vyšplíchla na něj i na mě. Překotně jsme se začali oba omlouvat. „Promiňte, slečno, já jsem do vás strčil. Neopařila jste se?“ – „To vy promiňte, neměla jsem to kafe tak hloupě držet…“ – „Ne, vy za to nemůžete, to já,“ usmál se. Všimla jsem si, že má krásný úsměv a nádherně modré oči. Musím říct, že mě na první pohled okouzlil. Povídali jsme si až do Prahy.

Úplně mě oslnil

„Byla jste v Londýně za nákupy? Na výletě?“ – „Služebně,“ odpověděla jsem. „Na firemní konferenci,“ nechtěla jsem s pouštět do podrobností. – „A co vy? Taky služebka? – „Jak se to vezme. Byl jsem na půlroční stáži. Nevím, jak to vysvětlit, ale prostě pracuju v oblasti bezpečnostních služeb, je to trochu tajné,“ naznačil. – „Já se vyptávat nebudu, nebojte,“ otočila jsem se k němu.

„Vy nemáte žádná zavazadla?“ Podivila jsem se, když stejně jako já šel jen s příručním kufrem. „Říkal jste, že jste byl v Británii půl roku.“ – „Firma, pro kterou pracuju, mi všechno odvezla. Tedy už před týdnem, přijeli autem, potřebovali vzít i nějaké dokumenty, abych je nepřevážel letadlem,“ poznamenal trochu tajemně. „A co kdybych vás pozval zítra nebo pozítří na kafe,“ odvedl najednou řeč. „Dlužím vám ho za to rozlité…“ Dala jsem mu vizitku. – „Já momentálně žádnou nemám, ale ozvu se,“ usmál se tím neodolatelným úsměvem. „Jsem Vítek, tedy Vítězslav, ale všichni mí říkají Vítek.“– „Moc mě těší, Dita.“

Láska na první pohled

Tak vplul do mého života Vítek. Ozval se hned druhý den a po práci jsme šli na kafe. Po kávě bylo víno a pak jsme odjeli ke mně domů… Tohle jsem předtím nikdy neudělala, ale tmavovlasý mladík s průzračně modrýma očima a neodolatelným úsměvem mi zamotal hlavu. A protože byl pátek, zůstal celý víkend. Během víkendu jsem se neuvěřitelně zamilovala! Pětatřicítka na krku, poslední přítel mi před měsícem po dvou letech oznámil, že čeká dítě s dvacetiletou asistentkou. A teď má o mě zájem takový fešák, k tomu chytrý a zřejmě s dobrým místem.

„Ty nemusíš do práce?“ Zeptala jsem se ho v pondělí ráno. – „Mám teď dva týdny volno,“ řekl. Moc se mu nechtělo, ale odešli jsme společně. Vyprávěl mi, že zatím bydlí v podnájmu u kamaráda a že by si rád pořídil vlastní byt. Odpoledne už na mě čekal před naší firmou. – „Mám nápad,“ usmíval se. „Něco jsem nakoupil a uvařím večeři.“

Už u mě bydlí

Druhý den večer stál před dveřmi mého bytu s taškou. „Kamarád potřebuje ten pokoj pro bratra. Dito, mohl bych u tebe pár týdnů zůstat?“ Překvapilo mě, že si s sebou nepřinesl moc věcí, ani oblečení. „Dituško, prosím tě, mohla bys mi půjčit? Potřebuju si nakoupit nějaké oblečení a protahuje se převod britského konta sem.“ Vůbec mi to nepřišlo divné. Mně, racionální a pragmatické osobě. Půjčila jsem mu kartu a řekla PIN. Večer mi kartu vrátil. „Nakoupil jsem si pár věcí, které nutně potřebuju,“ řekl. „Jo, a taky, Dituško, jsem udělal větší nákup.“ Samozřejmě z mé karty.

Je úplně sám

„Ty nemáš rodiče nebo nějaké příbuzné?“ Přišlo mi divné, že zatímco já si několikrát do týdne telefonuji s mamkou nebo sestrou, Vítek se s nikým nestýká. – „Nechtěl jsem o tom mluvit,“ zatvářil se nešťastně. „Máma mě dala do děcáku, když mi byly dva roky,“ posmutněle řekl. „Tátu jsem nikdy nepoznal, máma mě přišla dvakrát navštívit, pak se mě zřekla.“ – „Víš, co,“ napadlo mě, „pojedeš se mnou k nám!“ Moc se mu nechtělo. Pořád přemýšlel, jestli to není brzy. „A že ses ke mně po týdnu nastěhoval, to není brzo…,“ hladila jsem ho po vlasech. „Naši jsou fajn.“

Byla to zvláštní návštěva. Měla jsem dojem, že se Vítek našim moc nelíbí. Neustále se ho na něco vyptávali: na práci, na příbuzné. A Vítek mezi tím kličkoval a byl nervózní. „Tati, vždyť jsem ti říkala, že o své práci nesmí mluvit…“ – Při odjezdu mi mamka pošeptala: „Ditunko, dávej na sebe pozor! Ten chlapec má divný pohled.“

Dostal výpověď

„Kdy nastoupíš do práce?“ Zeptala jsem se po měsíci. – „No, nechtěl jsem tě tím zatěžovat, ale dostal jsem výpověď.“– „Cože? To tě vyškolili v Británii, aby tě pak propustili?“ Nechápala jsem. – „Úspory. Prostě pražskou pobočku museli zrušit.“ – „Ale ty si přece místo najdeš bez problémů,“ ujistila jsem ho. Hledal, ale údajně nemohl nic najít.

„Vítku, ty sis půjčil mou kartu?“ Podivila jsem se, když jsem ji nemohla najít v peněžence. – „Ne, co tě to napadlo, naposledy jsem ji měl, když jsem si kupoval to oblečení,“ tvářil se udiveně. „Jo, abych nezapomněl, tenhle týden se dořeší převod toho britského konta,“ objal mě. „Pak ti, Dituško, převedu zpátky ty peníze a půjdeme na velkolepou večeři!“

Sebral mi kartu!

Jenže týden uplynul a nic se nestalo. „Vítku, hledáš vůbec nějaké místo?“ – „Ty mně snad nevěříš?“ Urazil se. „To není jen tak. Bývalý zaměstnavatel si dává pozor, kam půjdu. To víš, přece jenom jsem vázaný mlčenlivostí,“ dodal tajemně. – „A proč ti tedy ten tvůj bývalý zaměstnavatel nedá odstupné na dobu, než si něco najdeš?“ – „To právě řeším, Dituško.“

Když jsem šla do banky nahlásit ztrátu karty, zjistila jsem, že mi na kontě zbyly čtyři stovky. „Je mi líto,“ řekl milý mladý muž na pobočce. „Peníze byly vybrány vaší kartou a ten, kdo je vybral, musel znát PIN.“

„Okamžitě vypadni,“ křičela jsem na Vítka. „Vždyť tys mě sprostě okradl!“ – „No dovol, já ti přece všechno vrátím,“ řekl dotčeně. – „A proč jsi mi tvrdil, že nemáš mou kartu, když jsi z ní pak vybíral?“– „Ale tu kartu jsi mi přece dala, Dituško, k dispozici.“ – „Ty mi chceš zapřít, že jsem se tě na kartu ptala?“ – „Dala jsi mi ji,“ řekl tvrdě. „A zkus někde dokázat, že to bylo jinak,“ triumfoval.

Drsné prozření

Kufr měl před dveřmi, vyměnila jsem zámek a šla na policii. Jeho fotku tam měli. Nebyla jsem jediná, koho podvedl. Nejmenoval se Vítek, ale Václav. Rodiče ho nedali do dětského domova, ale odmítli se s ním stýkat potom, co je okradl. Ve Velké Británii byl s jednou starší dámou, která přišla na to, že ji o všechno obral, tak prchnul domů. A v letadle jsem mu přišla pod ruku já…. Když jsem mu dala vizitku, pochopil, že jsem ta „pravá“ – ředitelka marketingu české pobočky mezinárodní firmy. S vlastním bytem a zajištěná.

Už je to víc než deset let. Jak jsem tak v bance řešila problémy s vybraným kontem, mladík za přepážkou se mi věnoval a věnoval, až jsme se vzali. Ale tahle pohádka má naštěstí dobrý konec!