Čas jen pro mě

Sluníčko svítilo, byl nádherný červnový den před patnácti lety a my dva s Vojtou kráčeli svatební uličkou. Všechno bylo před námi, budoucnost se nám zdála růžová a žádné starosti jsme si nepřipouštěli. Ta idylka ale vydržela jen tři roky.

Budu podnikat!

Vojta byl hodný a pracovitý kluk a jako šikovný instalatér neměl o práci nouzi. Sám opravil domek po babičce, kam jsme se po svatbě nastěhovali. Dařilo se nám docela dobře.

Když jsem po roce otěhotněla, zdálo se nám, že jdeme štěstí naproti. Narodil se Dominik a po pár měsících jsem zjistila že jsem znovu těhotná.

Příběh Ivany (53): Máme smůlu na chlapy, kteří se nechají živit

Trochu jsme s tím nepočítali, ale těšili jsme se – zvlášť, když bylo jasné, že tentokrát to bude holčička. Tak jsme se rozrostli o Juditku.

Vojta byl bohužel občas moc důvěřivý a taky naivní. Krátce po narození Juditky se nechal přemluvit Petrem, kolegou z práce, že založí vlastní firmu. „Nebudu muset na nikoho dělat,“ vysvětloval mi. „Šéf je sice dobrý, dobře platí, ale kolik si asi z toho nechává on?!“  

Problémy na začátku 

Na moje argumenty, že jim poskytuje zázemí, že dostávají plat i tehdy, když je náhodou málo práce, na to neslyšel. Taky jsem se mu snažila vysvětlit, že osamostatnit se může vždycky a že ve chvíli, kdy živí sám rodinu, to není nejlepší nápad.

Vezmu to stručně. Placení nájmu, energií, účetní. A kšefty se zkraje moc nehrnuly. Petr se ukázal jako flink a Vojta po něm často řešil (a předělával) reklamace. Peníze si přitom dělili napůl. Vojta domů nosil stále méně a méně, přitom pracoval od rána do večera. Snažila jsem se ho přemluvit, aby se zkusil vrátit do bývalé firmy.

Hraje automaty!!!

Místo toho začal hrát automaty. Začalo to vlastně nenápadně. Několikrát za sebou zkoušel štěstí ve sportce, ale samozřejmě nic. Pak ve vedlejší vesnici namontovali do hospody automaty. A to byl začátek konce. On si fakt myslel, že na ty stroje vyzraje. Pokud náhodou nějaký malý obnos vyhrál, hned ho použil – a prohrál pak mnohem víc.

Příběh Kristýny (32): Máma hrála automaty!

Přišla jsem na to, když domů jeden měsíc nepřinesl peníze. Přiznal se, že i to málo, co vydělal, nasypal do automatů. Sliboval, že to už nikdy neudělá. Další tři roky jsme se tak nějak plácali. Nejdřív jsem utratila úspory, pak jsem musela dát obě děti do školky a najít si práci. To byl problém, protože jsem nemohla nastoupit na plný úvazek, abych stíhala školku ráno i odpoledne. Na Vojtu nebylo spolehnutí.

Prázdný účet!?

Nevím, proč jsem neodešla. Asi proto, že mě vždycky dokázal umluvit, že přestane. Taky jsem nechtěla dětem brát tátu. Před rodinou jsem se styděla a moji i Vojtovi rodiče si mysleli, že má jen málo zakázek.

Všechno se zlomilo v době, kdy měl jít Dominik do školy. Potřebovala jsem mu nakoupit nějaké věci a hned v prvním obchodě, to bylo papírnictví, nefungovala platební karta. Běžela jsem do bankomatu, a když se mi nedařilo nic vybrat, zadala jsem zůstatek a zjistila, že mám na účtu 38 korun!

Do té doby na peníze, které jsem vydělala já, nikdy nesahal. Proto mě nepadlo zablokovat mu kartu. Ani nevím, jak jsem se dostala domů. Vojta tam samozřejmě nebyl, asi někde seděl u automatů.

Nové začátky

V šoku jsem sbalila věci dětem a sobě a odjeli jsme k mým rodičům. Tam jsem se rozplakala, že nevím, co bude dál. Vojta přijel druhý den – plakal a sliboval, že už to niky neudělá. Tentokrát jsem mu nevěřila. „Postav se k tomu jako chlap a jdi na léčení,“ jasně mu řekl můj táta.

Pokud vím, zkoušel to několikrát, ale nedokázal to. Požádala jsem o rozvod a v pětatřiceti jsem začínala úplně od nuly.

Vojta nakonec žije po různých ubytovnách. Alimenty samozřejmě neplatí a s dětmi se nestýká. Na jednu stranu je mi to líto, na druhou ale dneska už vím, že gamblerství je těžká závislost. Léčit se musí stejně jako třeba alkoholismus.