Čas jen pro mě

Adventní čas před třemi roky pro mě nezačal zrovna nejlépe. Potom, co jsem se otřepala z dlouhého rozvodu, postupně vyletěly z hnízda obě děti. Neměla jsem jim to samozřejmě za zlé, že před mama hotelem daly přednost samostatnosti. Jen já jsem najednou zůstala tak nějak sama.

Měla by sis někoho najít!

Mám skvělou práci, pár hodně blízkých kamarádek a spoustu dobrých známých. Jenže večer co večer jsem se vracela do prázdného bytu, a když jsem zapalovala svíčku na adventním věnci, napadlo mě, proč to vlastně dělám.

„Měla by sis někoho najít,“ řekla mi nejlepší kamarádka Hanka. – „Ale jak?“ – „Po svátcích tě přihlásím na nějakou internetovou seznamku. Já jsem se přes ni dala dohromady s Mirkem. A vidíš, jsme spolu už tři roky,“ rázně ukončila hovor a nedala mi šanci protestovat.

Nejsem žádný bolestín a samolítostí netrpím. Tak jsem vyrazila nasávat atmosféru vánočních trhů. Prošla jsem se po Staroměstském náměstí a vydala se na náměstí Republiky, abych si dala u stánku svařák.

Hbitá zlodějka

Lidí bylo všude až moc, a podivný hlouček tří žen se mi několikrát připletl do cesty a jedna z nich pak na mě upadla. Ještě nadávala, že se jí pletu pod nohama. „Ale, promiňte, to vy jste o mě zakopla…“ snažila jsem se jí vysvětlit. A pak jsem to uviděla!

Zřejmě potřebovala odvést mou pozornost, protože její společnice mi z kabelky rychle vytáhla peněženku a všechny tři se rozběhly, každá jiným směrem! „Zlodějky, pomoooc, zlodějky, moje peněženka!“ rozkřičela jsem se jak o život. Kromě peněz tam byly platební karty a doklady! Co teď? Úplně se mi zastavil čas. 

Neznámý hrdina

Pak jsem zaslechla nadávky a křik o pár metrů dál u vstupu do metra. Podívala jsem se tím směrem. Stál tam starší muž, který pevně držel tu zlodějku. „Rychle zavolejte policii, než se mi vysmekne,“ rázně mi nařídil.

Roztřesenýma rukama jsem vytočila číslo. Za pár minut tam byli městští strážníci a já měla zpátky svou peněženku. Naštěstí nechyběl ani halíř! „To jsou známé firmy,“ povzdechl si policista. „A dávejte si příště větší pozor, měla jste velké štěstí. Takhle dobře to většinou nekončí. Kdyby ji tady pán nezadržel, už jste se s penězi mohla rozloučit.“

„Ani nevím, jak bych vám poděkovala,“ řekla jsem tomu neznámému. – „Třeba tak, že mě pozvete na svařák,“ usmál se na mě.

Seznamku jsem nevyužila

„Ušetřil jste mi spoustu starostí,“ děkovala jsem u stánku nad voňavým vínem. „Peněz tam moc nebylo. Nedovedu si představit, kolik času bych strávila blokováním karet a vyřizováním si nových dokladů.“

„Já to dobře znám,“ rozpovídal se muž. „Před rokem mně někdo ukradl v tramvaji doklady. Měl jsem je v náprsní kapse, tramvaj byla narvaná, vzduch k nedýchání, tak jsem si rozepnul kabát. No, to asi byla hloupost. Tu ztrátu jsem zaregistroval až doma. To běhání po úřadech nikomu nepřeju.“

Na druhý svařák mě pozval on, to už jsem věděla, že se jmenuje Petr. „Co kdybychom zašli do nějaké kavárny na kafe? Přiznám se, že už mi trochu mrznou uši.“ S člověkem, kterého jsem poprvé potkala před půl hodinou, jsem šla do kavárny. Za dvě hodiny jsme o sobě věděli snad všechno. Petr byl rozvedený, jediná dcera teď byla na rok ve Francii. Takže vlastně taky sám.

Na internetovou seznamku nedošlo. Ten úžasný chlap (a pro mě hrdina) už mi zůstal.