Čas jen pro mě

Zajímalo mě jen studium

Od dětství jsem chtěla být lékařkou. A když jsem se po maturitě v roce 1983 opravdu dostala na vysněnou medicínu, skákala jsem radostí. Můžu říct, že jsem vlastně studovala s nadšením. A taky s klapkami na očích.

Nic jiného mě vlastně nezajímalo. Nepřemýšlela jsem o tom, že kamarádka Zuzka, která měla obrovský talent na jazyky a která už na gymplu plynně hovořila anglicky a německy, se na filozofickou fakultu nedostala. Sice mě to překvapilo, někdo utrousil, že je kvůli tátovi – právník, co dělá v kotelně – ale byla jsme přesvědčená, že prostě neměla štěstí.

Příběh Ivy (56): Mám skvělou rodinu i práci, ale spokojená nejsem

Otvíral mi oči

Jednou mě kamarádka Eva vytáhla do studentského klubu, kde jsem potkala Libora, taky medika ve vyšším ročníku. Brzy jsme spolu začali chodit. Zamilovala jsem se až po uši! Spolu s rodiči bydleli v nádherné vile s velkou a udržovanou zahradou. Tatínek lékař, maminka překladatelka. „Tenhle dům nechal postavit manželův dědeček, Haničko,“ usmívala se na mě u kávy Liborova maminka. „Jenže začátkem 50. let ho zabral bytový úřad. Můžeme být rádi, že nám zůstal aspoň tenhle přízemní byt. Nahoře jsou další dva miniaturní, takové garsonky. Vystřídalo se tam už tolik nájemníků! A každý to jen devastuje. Úcta k poctivě nabitému majetku prostě chybí.“

„Kvůli špatnému kádrovému původu jsem nejdřív byl rok v nuláku,“ vysvětloval Libor. „Ten rok na patologii mi pomohl dostat se na druhý pokus.“ Libor mi tak nějak začal otvírat oči a já jsem se začala na socialistickou šeď kolem dívat jinak. „Medicína je dobrá, protože do ní ideologie moc nezasahuje. Taky je výhoda, že se dá provozovat kdekoli na světě,“ říkal Libor.

Libor složil státnice, odpromoval a měl už v srpnu nastoupit na internu a taky ho čekal rok vojny. Předtím nás ale čekaly tři týdny dovolené. Povedlo se nám totiž sehnat devizový příslib na cestu do Francie! Kromě malého množství valut, které jsme si mohli legálně směnit, jsme měli v ruksaku zašitou rezervu. Liborův otec díky zahraničnímu pacientovi vyměnil další franky. Jinak byl náš batoh zaplněný především konzervami.

Příběh Šárky (38): Nedobrovolně venkovankou

Konec velké lásky

Jen, co vlak přejel hranice, připadali jsme si jako v říši divů. A to jsme měli štěstí, protože blízko Paříže bydlel Liborův strýc s rodinou. Ubytoval nás ve svém krásném domě a několikrát nás vzal na různé výlety. Samozřejmě jsme u něj měli báječné snídaně a večeře. „Za to, co máte s sebou, si kupte nějakou parádu, Haničko,“ smál se, když jsme se cítili trapně, že nás živí.

Tři neděle utekly jako voda. „Nepřemýšlela si o tom, že bychom tu zůstali natrvalo?“ zeptal se den před odjezdem Libor. –„Jak natrvalo? To přece nejde!“ nechápavě jsem se na něj podívala. – „Nechtěl jsem ti to říkat dopředu, ale strejda už mi tady zařídil místo…“ – „Tos mi to nemohl říct rovnou? Jak si to představuješ? Co rodiče?“ – „Ti moji o tom vědí,“ špitnul. – „Takže mě jsi postavil před hotovou věc!“ křičela jsem se slzami v očích. „Víš, že mám doma nemocnou babičku, že mám rodiče, kteří by to těžce nesli… Jsi podvodník a lhář a nechci už tě nikdy vidět! Vůbec jsi nemyslel na to, že já mám před sebou ještě tři roky!“

Naházela jsem si věci do batohu a bez rozloučení práskla dveřmi. Noc jsem strávila na nádraží a druhý den ráno nasedla do vlaku směr Praha.

Příběh Blanky (47): Lásku babičky Boženky a dědy Františka semlely dějiny

Nechci ho už ani vidět!

Měla jsem pak problémy, málem mě kvůli Liborově emigraci vyhodili ze školy, vyslýchali mě policajti, kteří nevěřili, že jsem o ničem nevěděla. Bylo to několik měsíců stresu. Dopisy, které chodily od Libora, jsem vyhazovala nepřečtené. Jeho rodiče se mě snažili kontaktovat, ale nereagovala jsem.

Vrhla jsem se na studium a zanevřela na celé mužské pokolení. Listopad 1989 přišel tři čtvrtě roku před státnicemi. Libor se objevil ještě před Vánocemi. Čekal na mě před domem, kde jsme bydleli, s kytkou v ruce. „Hani, Haničko, můžeš mi to odpustit?“ – „Ne, jak to můžu odpustit, žes mi lhal?“

„Byl jsem fakt pitomec,“ připustil. „Myslel jsem si, že tam prostě se mnou zůstaneš, že se máme rádi… a tak.“ – „Ráda jsem tě měla. Nech mě prosím na pokoji!“

Příběh Honzy (62): Jak jsem ztratil a znovu našel svou plavovlasou vílu

Odpuštění

Vytrvale tam stál každý den a já si ho nevšímala. „Haničko, Haničko, prosím tě, nezlob se už. Já musím zítra odjet, končí mi dovolená...“ prosil na Nový rok. Nakonec jsem souhlasila s pozváním na kávu. Vyprávěl mi o své práci na interně v pařížské nemocnici. „Teď se otvírají nové možnosti,“ nadšeně vykládal. „Uvidíš, stáž v zahraničí bude úplně normální věc. Jestli chceš, můžu se poptat.“

Pomalu jsme si začali psát, telefonovat, až jsem se za ním po státnicích vydala. To už jsem měla místo na chirurgii v Praze. Rok jsme neustále pendlovali po trase Praha-Paříž a zpět, až jsme se vzali. Chvíli jsme žili ve Francii, kde se nám rychle za sebou narodili Patrik a Nikolka. A pak jsme se vrátili do Prahy a otevřeli si vlastní kliniku.

Myslím si, že odpuštět se má. Z našich dětí jsou světoběžníci, kteří nechápou, proč vlastně táta nemohl tři roky jezdit za mámou nebo máma za ním…