Magazín pro ženy, které už vědí, o čem je život
Příběh Honzy (62): Jak jsem ztratil a znovu našel svou plavovlasou vílu
freepik.com
Příběhy ze života

Příběh Honzy (62): Jak jsem ztratil a znovu našel svou plavovlasou vílu

datum: 30. 5. 2020 0:05 autor: podle příběhu Honzy Š. napsala Alžběta Morávková
Cesty osudu jsou někdy hodně klikaté. Honza netušil, že ta jeho bude mít zatáček víc než dost. Muži se svěřují méně než ženy, natož aby psali do redakce. Máme radost, že právě nám s důvěrou svěřil svůj životní příběh.

„Dětství i mládí jsem prožil v malé jihočeské vesnici,“ začíná své vyprávění Honza. „Jen pět domů včetně našeho bylo obydlených trvale. Ostatní sloužily jako víkendové chalupy pro lidi z Budějovic, ale i z Prahy.“

První láska

Do jedné chalupy jezdívala se svými rodiči na víkend a na část prázdnin Renata. Taková krásná něžná plavovláska! Vypadala jako víla, která se tu mezi námi objevila jen náhodou. Všichni místní kluci včetně mě ji obdivovali.

A asi nemusím zdůrazňovat, že jsem se zamiloval. A bylo to oboustranné. Bylo nám krásných sladkých šestnáct! Když Renaty rodiče zjistili, že spolu chodíme, hrozně vyváděli. Její otec byl ředitelem jedné pražské nemocnice, matka primářka, Renata studovala na gymnáziu a očekávalo se, že bude pokračovat v duchu rodinné tradice na medicínu.

Víla se vytratila

A co jsem byl já? Venkovský kluk, který se v okresním městě učil automechanikem. To nemohli vydýchat. Začali na chalupu jezdit bez Renaty. Dneska to zní legračně, ale tenkrát v druhé polovině 70. let byl obyčejný telefon na vesnici nedostupným luxusem. Zavolat sem jí mohl jedině z pošty ve vedlejší vesnici a doufat, že to vezme ona.

Tak jsme si aspoň psali, ale intervaly se prodlužovaly a prodlužovaly, až naše láska neustála odloučení a k velké radosti jejích rodičů vyprchala. A já jsem svou plavovlasou vílu nadobro ztratil.

Vyučil jsem se a dodělal si i maturitu. Občas jsem s nějakou dívkou chodil, ale víc než půl roku to nikdy nevydrželo, pořád jsem vlastně v každé z nich hledal svou vílu.

Nečekané překvapení

Pak přišla vojna na severu Čech. S Hankou jsem se seznámil na zábavě. O dva roky starší svobodná matka vůbec nikoho neměla. Vyrůstala v dětském domově a o otci dvouleté Haničky jen řekla, že on byl ženatý a ona hloupá holka. Svou roli hrálo i to, že opušťák domů byl vzácnost, tak jsem veškerý volný čas trávil s oběma Hankami.

„Budeme mít miminko,“ zašeptala mi po dvou měsících od seznámení. A tak jsem se ještě před odchodem do civilu oženil a stal se dvojnásobným otcem. Haničku jsem si adoptoval a Honzík se narodil čtyři měsíce po svatbě. Že to bylo „předčasně“, jsem si neuvědomil.

Táta na plný úvazek

Našel jsem si místo v jedné ústecké autoopravně a vydělával si docela slušné peníze. Hanka se ale změnila. Celé dny se dívala na televizi nebo klábosila s kamarádkami.

Když jsem přijel unavený z práce, našel jsem je často ušmudlané a hladové, nevyvětraný kouř z cigaret. Hanka byla v takové „veselé“ náladě.

„To nemůžeš chodit kouřit na balkon,“ prosil jsem ji. „Ať to ty děti nedýchají!“ – „Hele, já jsem ráda, že žiju. Víš, co dvě děti dají práce?“ – Neměl jsem sílu říct, že se o ně přece skoro nestará.

Děti jsou moje!

Snažil jsem se s dětmi co nejvíc jezdit k mým rodičům, kde jim bylo dobře. Jednou po návratu od nich jsem našel Hanku v mlze cigaretového kouře, jak objímala nějakého chlapíka…

„Tak blbýho chlapa jsem fakt neviděla,“ smála se, když jsem jí po žádosti o rozvod oznámil, že chci děti do své péče. „Děti ti přece nedám, nejsou tvoje!“ – Zůstal jsem jako opařený. „Haničku jsem si adoptoval, podle papírů je moje. A Honzík přece…?“ – „Ten taky není tvůj,“ klidně mi oznámila.

Nastal boj o děti. V rodném listě jsem napsaný já. Honza je prostě můj, od narození se o něj starám. Hanička je taky moje, v době rozvodu jí bylo šest, akorát začala chodit do první třídy. „Chci zůstat s tátou,“ plakala u psychologa i na pohovoru u sociální pracovnice.

Nový začátek

Tak jsem se vrátil do rodné vesnice se dvěma dětmi. Naši už nebyli nejmladší, ale moc mi pomáhali. Hanka měla platit alimenty, ale většinou zapomínala, o děti se nazajímala. Pak emigrovala do tehdejšího západního Německa. Slyšel jsem, že skončila v nějakém nevěstinci, ale jestli je to pravda, netuším. Už nikdy jsme o ní neslyšeli.

Děti pro mě byly to nejdůležitější a ony mně to štědře vracely – Hanička i Honzík se výborně učili a neměl jsem s nimi žádné starosti. Já jsem mezitím dálkově vystudoval strojní fakultu a po revoluci začal docela úspěšně podnikat. Jen žádnou ženu už jsem do svého srdce pustit nechtěl.

Nečekané setkání

„Honzo, Honzo,“ slyšel jsem za sebou ženský hlas, když jsem se šel projít se psem do lesa. „No, Honzo, ty mě nepoznáváš?“ Otočil jsem se. Renata! Moje plavovlasá víla stála před jejich chalupou.

„Co tu děláš?“ udiveně jsem se na ni podíval. „Nikdy jsem tě tu neviděl!“ – „Víš, potom, co mi sem naši zakázali jezdit, jsem řekla, že sem opravdu nikdy nevkročím,“ usmála se na mě. „Teď jsem tu proto, abych to tady trochu probrala a uklidila. Táta zemřel před dvěma lety, máma letos. A já to chci prodat… Nechci sem jezdit!“

Pozvala mě na kafe a dlouho do pozdního večera jsme si vyprávěli o tom, co nás potkalo. Renata vystudovala farmacii a měla svou malou lékárnu na okraji Prahy. Vdala se za kolegu ze studií. „To víš, ten se naším zamlouval,“ smála se. „Jenže byl trochu na ženský, a než jsem na to přišla, měla jsem dceru.“

Víla na druhý pokus

A tak nás zase osud spojil dohromady. Od té doby uběhlo skoro sedmadvacet let. Nejdřív jsme se pomalu poznávali my dva, pak jsme seznámili naše děti. Prostě už čtvrt století jsme manželé.

Moje Renatka je pořád krásná plavovlasá víla, i když už má vlasy protkané šedinami. Dohromady máme šest vnoučat, sedmé je na cestě. 

Pohádky vždycky dobře dopadnou, jen je třeba překonat nástrahy a věřit ve šťastný konec!


Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!

Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!

Další články z rubriky

Příběh Ludmily (62): Jak jen můj syn mohl povolit adopci své dcery?

Příběh Ludmily (62): Jak jen můj syn mohl povolit adopci své dcery?

Autor: podle příběhu Ludmily Ž. napsala Alžběta Morávková, Datum: 11. 7. 2020 0:05
Příběh Sandry (41): Tchyně nám úplně zničila manželství

Příběh Sandry (41): Tchyně nám úplně zničila manželství

Autor: podle příběhu Sandry Č. napsala Alžběta Morávková, Datum: 5. 7. 2020 0:05
Příběh Nikoly (32): Máma je jen jedna, i když je nevlastní!

Příběh Nikoly (32): Máma je jen jedna, i když je nevlastní!

Autor: podle příběhu Nikoly P. napsala Alžběta Morávková, Datum: 4. 7. 2020 0:05
Příběh Evy (50): Můj zeť je líný flákač a opilec, který zkazil dceři život

Příběh Evy (50): Můj zeť je líný flákač a opilec, který zkazil dceři život

Autor: podle příběhu Evy P. napsala Alžběta Morávková, Datum: 28. 6. 2020 0:05
Tip šéfredaktorky

Pozor! Je tu velká letní SOUTĚŽ o 3 x stříbrné náušnice

9. 7. 2020 8:00 autor -red-