Čas jen pro mě

Od malička jsem ráda zpívala a malovala, hodná paní vychovatelka Jiřinka v dětském domově mě naučila hrát na klavír. Mým snem bylo stát se učitelkou v mateřské škole.

Špatný start

Své rodiče jsem nikdy neviděla. Tedy aspoň si to nepamatuji. Z různých dokumentů jsem později zjistila, že mámě bylo šestnáct, když jsem se narodila. Tátu v rodném listě nemám.

Údajně se o mě nějakou dobu starala babička, mámy matka, ale kromě mě bylo v malém bytě ještě dalších sedm jejích dětí. Nebyl mi ani rok, když mě sociálka přemístila do kojeneckého ústavu z důvodů „…nevhodných podmínek pro výchovu dítěte“.

Máma prý za mnou jednou přišla. Krátce nato tragicky zemřela při autonehodě. Nikdo z rodiny už se o mě nikdy nezajímal.

Místo učitelky kuchařka

Na střední pedagogickou mě nevzali. Výborné talentové zkoušky nestačily. Písemky z češtiny a matiky jsem sice udělala, ale jiné holky byly lepší. Obrečela jsem to a šla se vyučit kuchařkou. S čerstvým výučním listem jsem si našla práci v horské chatě v Krkonoších – mohla jsem tam totiž bydlet.

Jenže pak přišla velká rekonstrukce chaty a já jsem zůstala bez místa. Odpověděla jsem na inzerát, jehož prostřednictvím mateřská škola v pohraničí nabízela místo kuchařky s možností ubytování.

Prostředí školky se mi moc líbilo. Paní ředitelka byla starší žena, která milovala děti a ony ji. Další dvě učitelky byly mladé, v mém věku. Občas jsem odpoledne po práci ve školce ještě zůstala a pomáhala děti oblékat nebo jsem si s nimi hrála.

Pomocná ruka

„S dětmi to opravdu umíte, Eriko, to já poznám,“ poznamenala jednou ředitelka. „Máte k nim hezký vztah, máte trpělivost. Nepřemýšlela jste někdy o tom, že byste pracovala jako učitelka?“ – „To bych ráda, ale na školu už mě jednou nevzali…“ – „Netušila jsem, že jste to zkoušela,“ překvapeně se na mě podívala. „Mohla byste to zkusit dálkově. S přípravou vám pomůžu, tedy zařídím to, taky už se v matematických vzorečkách ztrácím. Ale češtinu s vámi budu trénovat já. Dostanete ode mě samozřejmě to nejlepší doporučení!“

„Eriko, přijďte k nám v neděli odpoledne na kafe,“ řekla mi v pátek odpoledne. „Syn se s vámi podívá na tu matematiku.“ Jirka totiž studoval pedagogickou fakultu, matematiku a fyziku.

Nedělní návštěvy se staly pravidelností. A já jsem se na ně těšila. V té rodině mi bylo krásně. Paní ředitelka, její manžel i Jirka se ke mně hezky chovali, ani slůvkem se nedotkli mého původu.

Sny se splnily

Zkoušky jsem zvládla jako jedna z nejlepších. Nebylo jednoduché chodit do práce a po večerech se učit. Někdy jsem nad učením usínala, jindy si říkala, že toho nechám, že to nedám. Pak jsem si uvědomila, že bych zklamala paní ředitelku, a zase se vzpamatovala. Měla jsem prostě ohromnou motivaci.

Jirka mi pomáhal nejen s matikou. Začali jsme spolu chodit a ještě před mou maturitou se vzali. Z „paní ředitelky“ se tak stala máma Eva a později báječná babička našich dětí.

Dneska už jsem sama ředitelkou mateřské školy, šťastnou mámou a brzy budu i babičkou. Za spoustu krásných věcí v mém životě vděčím Evě. Sice jsem jí mnohokrát děkovala, ale pokaždé jen mávla rukou. „To by přece udělal každý,“ říkala.

Před rokem zemřela. Vážná nemoc, se kterou se delší čas potýkala, ji přemohla.

Moje báječná mámo Evo, bez tebe by můj život nabral úplně jiný směr a bez tebe bych si nikdy nesplnila svůj velký sen. Posílám ti tam nahoru kytičku díků!