
Příběh Ely (44): Buď zhubneš, nebo se s tebou rozvedu!
Honzu jsem podle vidění znala od dětství, vždyť pocházíme z jedné vesnice. Když jsme se před dvaceti lety potkali na svatbě společných přátel, zjistili jsme, že máme hodně společného a že si rozumíme. Za pár měsíců už jsme spolu bydleli.
Pořádný chlap
Byl to vždycky kus chlapa. Doslova takový „udělaný“, jak se u nás říkalo. Vždyť i svatební oblek nemohl nikde sehnat, nakonec si ho nechal ušít.
Honza hodně sportoval – fotbal za místní klub, v zimě běžky, pak kolo. Zároveň miloval jídlo. „Ale Elinko, vždyť to vyběhám. Nakrmit tohle velký tělo, to dá přece práci,“ smál se, když dojídal jedenáctý knedlík s rajskou a já se na něj zlobila. „Ještě ke všemu tak dobře vaříš,“ lichotil mi.
Kromě občasného špičkování kvůli jeho přejídání jsme se vlastně nikdy nehádali. Vždyť byl tak báječný otec našich dvou kluků. Vedl je k pohybu a ke sportu, trávil s nimi spoustu času. A pak se to stalo…
Zavinil to zlomený kotník
Na tréninku si zlomil kotník na pravé noze. Špatně se to hojilo, šest týdnů musel být doma, pak následovala operace a další týdny doma. Nemohl do práce – co taky s řidičem autobusu, který nemůže hýbat pravou nohou. Nemohl ani sportovat.
Celé dny seděl před televizí a cpal se. Nemohu říct jen, že „jedl“. Soukal do sebe všechno, co našel. Čas mezi snídaní a obědem a obědem a večeří vyplňoval čokoládou, sladkými tyčinkami, ale i slanými brambůrky či oříšky. K tomu nějaké to pivo. Během té doby, co strávil doma, nabral deset kilo a lehce „pokořil“ metrák.
Kila letí nahoru
„Jen co začnu běhat po hřišti, půjde to dolů, „utěšoval sebe i mě. S těmi deseti kily navíc se mu běhalo mnohem hůř, často se unavil. Sice to sváděl na kotník, ale s fotbalem přestal. Nepřestal ale po zápase chodit s bývalými spoluhráči „na jedno“, tedy spíš na tři nebo čtyři.
Pohyb skoro omezil. Celý den proseděl za volantem autobusu, pak v křesle u televize. Kila přibývala. V průběhu dalších pěti let se váha dostala na neuvěřitelných 150 kilo! To už měl problémy se srdcem, s vysokým tlakem, zvýšenou hladinou cukru v krvi.
Co bylo platné, že jsem mu dávala menší porce, připravovala zdravé a netučné, krouhala zeleninu na saláty. Přes den si stejně koupil, co chtěl. Schovával si přede mnou sladkosti do garáže nebo do kotelny.
Naši kluci se ho snažili dostat aspoň na procházku. Zbytečně. Když se nechal přemluvit, zadýchal se hned po pár metrech.
Došla mi trpělivost
Donutila jsem ho jít k výživovému poradci, nebylo to ale nic platné, protože jeho radami se neřídil. Chyběla mu pevná vůle. Pak jsem zavolala Honzově praktické lékařce. „V jeho situaci pomůže jen operace žaludku,“ řekla mi. „A na rovinu – jestli se sebou něco neudělá, budete brzy vdova,“ rázně ukončila naši debatu doktorka.
„Buď opravdu zhubneš, nebo se s tebou rozvedu!“ dala jsem mu nůž na krk. A vzala jsem všechno do svých rukou. Objednala jsem Honzu do obezitologické poradny. „Já nikam nejdu,“ protestoval. – „Když nechceš, nechoď, ale já tě opravdu opustím,“ rozčílila jsem se.
Operace žaludku
Nakonec souhlasil. V poradně se dozvěděl, že pro něj existuje jen jedna cesta, a to bariatrická operace. Zjednodušeně řečeno – odstranění části žaludku!
„Já do toho půjdu,“ pochlapil se. „Je mi jasné, že sám shodit kila nezvládnu.“ Následovala řada vyšetření. Nestačili jen chirurg, anesteziolog a internista, v tomto případě je třeba všechno probrat i z psychologem, vždyť jde o regulérní závislost na jídle.
Nebudu předstírat, že jde o jednoduchou záležitost. Tedy fyzicky i psychicky. Tekutá strava, pak kašovitá, teprve po několik týdnech mohl jíst normálně. Ale s mnoha omezeními. Dodržování jídelníčku a pravidelného režimu, malé porce, pití jen před jídlem. Překonání chutí na různé dobroty. A k tomu nad ním stále visela hrozba, že by mohl žaludek tzv. přejíst. To se prý taky někdy stává.
Zvítězil
Duše dřívějšího sportovce se neztratila. Naštěstí pomohla sezení u psychologa. A důležité je, že Honza opravdu už CHTĚL se sebou něco udělat. Začal se také hýbat a kila padala dolů. První rok po operaci shodil skoro třicet kilo. Od operace uplynulo víc než pět let, Honza má dole pětapadesát kilo! A drží se.
„Nepřežil bych, kdybys mě opustila,“ šeptl mi nedávno do ucha. „Jsem vděčný, žes mě tam donutila jít.“
Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
Další články z rubriky

Příběh Martina: Závislost se neptá, mně vzala všechno, až na šanci začít znovu
Autor: podle příběhu Martina A. připravila Alžběta Morávková, Datum: 9. 6. 2025 0:05Martin v sobě cítil prázdno, které se snažil zaplnit hazardními hrami. Nikdy by ho ale nenapadlo,…

Příběh Karly (45): Sestřička a doktor
Autor: podle příběhu Karly A. napsala Alžběta Morávková, Datum: 1. 6. 2025 0:05Znáte ta banální klišé o sestřičkách a doktorech? Mně takový vztah přinesl velké zklamání. A…

Příběh Ivany (53): Máme smůlu na chlapy, kteří se nechají živit
Autor: podle příběhu Ivany K. napsala Alžběta Morávková, Datum: 31. 5. 2025 0:05Rodinné prokletí? Jak tomu jinak říkat? Já jsem svého otce nepoznala, otčím se nechal živit od mámy…

Příběh Ivany (55): Můj syn spáchal sebevraždu
Autor: podle příběhu Ivany Č. napsala Alžběta Morávková, Datum: 25. 5. 2025 0:05Byli jsme taková úplně normální obyčejná rodina. Máma, táta, syn a dcera. Aspoň mi to tak vždycky…

Příběh Evy (52): Kamarádka mě okradla
Autor: podle příběhu Evy L. napsala Alžběta Morávková, Datum: 24. 5. 2025 0:05Kamarádky člověk tak nějak „sbírá“ v průběhu života. Lenu jsem potkala zhruba před deseti lety.…

Příběh Martiny (36): Řekla jsem kamarádce o nevěře jejího muže
Autor: podle příběhu Martiny V. napsala Alžběta Morávková, Datum: 18. 5. 2025 0:05Neuvědomila jsem si, že někteří lidé nechtějí slyšet pravdu. Přišla jsem tak o nejlepší kamarádku.…

Příběh Ludmily (62): Jak jen můj syn mohl povolit adopci své dcery?
Autor: podle příběhu Ludmily Ž. napsala Alžběta Morávková, Datum: 17. 5. 2025 0:05„Liduško, neprohlížej pořád ty fotky, jen se zbytečně trápíš,“ říká mi tiše můj muž a já vidím…

Příběh Dáši (41): Zbabělý kamarád nechtěl, abych se vdala
Autor: podle příběhu Dagmar F. napsala Alžběta Morávková, Datum: 4. 5. 2025 0:05S Robertem se známe odjakživa. Naše mámy s námi trávily čas na stejném pískovišti a my s Robertem…