Čas jen pro mě

Klárka nemá štěstí v lásce

Klára přijde za mnou téměř každý týden, povídá mi o své práci, o radostech i trápeních. Vždycky jsme si byly blízké. Vychovávala jsem ji sama, snažila se jí být vším – oporou, průvodcem, kamarádkou i mámou.

Dnes je z ní vzdělaná, chytrá a krásná žena, která nedávno oslavila třicáté třetí narozeniny. Jenže štěstí v lásce jako by se jí vyhýbalo. Už několikrát jsem doufala, že se objeví někdo, kdo ji bude mít rád tak, jak si zaslouží, ale vždy to skončilo zklamáním.

Její Martin je ženatý!

Teď už třetím rokem chodí s Martinem. „Mami, je to někdo výjimečný,“ říkala mi na začátku. „Je citlivý, pozorný, vtipný, rozumíme si snad beze slov.“ Jenže Martin je ženatý. Má dvě holčičky, které jsou mu vším. Klára ho miluje celým srdcem, vím to. Ale vím i to, že ji to bolí.

Jednou večer sedíme v obýváku, Klára v ruce sklenku vína, oči má zarudlé. „On mě má rád, mami,“ šeptá rozechvěle. „Ale jeho děti jsou ještě malé. Říkal, že s nimi chce být, dokud nevyrostou. Je to správné, ne?“

Tip na knihu

Helena, Marie, Eva a Adéla. Čtyři nerozlučné kamarádky. Společné dětství, dospívání i první lásky. Každá je jiná, přesto do sebe zapadají jako dílky puzzle. Nikdy, nic a nikdo je nemá sílu rozdělit. A přece se to stane, když do jejich života vstoupí skrývaná zrada. Mají o ní mlčet a ublížit, nebo přiznat a ublížit stejně? Jejich cesty se na dvacet let rozdělí, aby se protnuly ve chvíli, kdy jde jedné z nich o život. Setkají se znovu jako dospělé ženy, které mají za sebou úspěchy a prohry. Jako ženy, které se učí chápat sílu tajemství. (Vydalo nakladatelství Ikar.)

Co je správné?

Chvíli mlčím. Bojím se říct něco, co by ji ranilo, ale nemůžu jen přihlížet.„Klárko, vím, že ho miluješ,“ začnu opatrně. „A vím, že Martin je milý člověk, to ti neberu. Ale přemýšlela jsi někdy, kde jsi v jeho životě ty?“ – Klára se zamračí, dívá se do sklenky. „On mi volá, když může. Chová se krásně i k tobě, mami. A já ho chápu, jeho děti potřebují tátu.“

Položím jí ruku na rameno. „Ale co potřebuješ ty, Kláro? Vždyť když má volno, je s nimi. Na dovolenou jezdí s rodinou, s tebou plánuje vždy jen čekání. Myslíš, že se někdy opravdu rozvede?“ – „Říkal, že ano. Až dcery povyrostou…“ Chytá se té věty, jako by to byla záchranná kotva. – „Kolik let chceš čekat?“ šeptnu.

Mlčí. Vím, že tuhle otázku si pokládá sama. Ale je těžké vzdát se snu, i když víš, že se možná nikdy nesplní.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Terezy (41): Chtěla jsem jen dítě, ne manžela

Zaslouží si někoho, kdo ji bude mít na prvním místě

Rozhodnu se pokračovat jemně, ale otevřeně. „Klárko, nechci, abys zůstala sama jen proto, že někdo nemá odvahu za tebou opravdu stát. Zasloužíš si někoho, kdo tě postaví na první místo. Ne někoho, kdo ti věnuje jen zbytky svého času.“

Klára sklouzne pohledem stranou, ticho mezi námi je husté a jemné jako pavučina. Cítím její bolest, i tu drobnou naději, které se nechce pustit.

„Já vím, mami,“ zašeptá nakonec. „Ale když jsem s ním, je to, jako by všechno ostatní ustoupilo do pozadí. Vím, že dělám chybu, že si to možná jen namlouvám, ale nemůžu si pomoct. Pořád doufám.“

Sednu si blíž, obejmu ji a nechám ji mlčet, protože někdy jsou slova zbytečná. Vím, že odpovědi musí najít sama ve svém srdci.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Olgy (56): Bigamista

Možná jsem ji přesvědčila...

Po chvíli se Klára nadechne, v očích má slzy – tentokrát ne jen z bolesti, ale i z neklidného vzdoru. „Možná bych měla zkusit žít víc pro sebe,“ pronese tiše, skoro jako by to říkala poprvé nahlas. „Možná jsem si příliš zvykla být pořád tou, která čeká.“

Pohladím ji po vlasech. „A možná právě to teď potřebuješ. Najít samu sebe. Věřit, že si zasloužíš víc než střípky štěstí.“

Klára přikývne, pohled obrátí k oknu, kde se v odrazu ztrácí její úsměv i smutek. Možná právě začala hledat novou cestu – tu, která bude patřit jen jí.