Čas jen pro mě

Dům plný příběhů a mýtů

V šesti generacích rodiny Buendíů ve smyšleném kolumbijském městečku Macondo se zrcadlí sto let latinskoamerických dějin od poloviny 19. do poloviny 20. století. Fiktivní Macondo, které se objevuje ve většině spisovatelových knih, bývá často ztotožňováno s městem Aracata.

Tam se Gabriel Garcia Márquez narodil a prožil velkou část dětství u svých prarodičů z matčiny strany. Gabriel Garcia Márquez se narodil 6. března 1927 Luise a Gabrielovi Márquezovým. Otec byl lékárník a dostal příležitost pracovat v Barranquille, čtvrtém největším kolumbijském městě. Malý Gabo zůstal u babičky a dědy.

Dědeček Nicolás Ricardo Márquez Mejía, plukovník ve výslužbě, byl vynikající vypravěč. Babička doña Tranquilina Iguarán zase byla zdrojem „magického, pověrčivého a nadpřirozeného pohledu na skutečnost“. Dům byl plný příběhů o přízracích, předtuchách či znameních a předpovědích, které dědeček ignoroval a babička respektovala.

Psát se naučil v pěti letech, a to díky krásné učitelce Rose Eleně Fergusson, do které se zamiloval.

Gabriel García Márquez: Jak vzniklo Sto roků samoty

Právníkem být nechtěl

Když dědeček v roce 1936 zemřel, Gabo se stěhoval k rodičům, na které ale nebyl vůbec zvyklý a kde už byli další sourozenci.

Otec ho poslal nejprve do jezuitské koleje, pak pokračoval ve studiu v lyceu Nacional de Zipaguira blízko Bogoty. V roce 1947 se na nátlak rodičů zapsal na práva, ty však nikdy nedokončil.

Od dětství rád četl a už na střední škole se pokoušel psát básně. První povídka mu vyšla roku 1947 v deníku El Soectator. Od té doby se věnoval žurnalistice, spolupracoval s různými novinami, byl i korespondentem v Evropě – práce ho zavedla i do tehdejšího Československa.

To už měl za sebou první knihu Všechna špína světa, která vyšla v roce 1955 bez většího zájmu čtenářů a kritiků.

Čingiz Ajtmatov (†79): Spisovatel, na kterého se zapomnělo

V exilu

Neklidná politická atmosféra v jižní Americe ho několikrát donutila žít ve venezuelském Caracasu, už jako ženatý pobýval v Mexiku.

Mercedes Barchu poznal ve škole – jí bylo devět, jemu dvanáct. Vzali se v roce 1958 a po narození prvního syna Rodriga, dnes známého filmového a televizního režiséra, se přestěhovali do Mexika. Tam přišel na svět druh syn Gonzalo. Ten se živí jako grafický designér.

„V den, kdy lidé pojedou v první třídě a literatura v nákladním vagónu, bude se světem nadobro konec,“ napsal v románu Sto roků samoty.

V Mexiku se Márquez pokoušel živit psaním filmových scénářů, což moc peněz do rodinného rozpočtu nepřinášelo, a spisovatel se zadlužil. Tehdy se rozhodl napsat román, o kterém přemýšlel skoro sedmnáct let. Sedl si k psacímu stroji a několik měsíců nepřetržitě pracoval víc než osm hodin denně.

Hemingwayovo prokletí: Jak duševní nemoc sužovala spisovatele a jeho rodinu

Obrovský úspěch

Úsilí se vyplatilo. Sto roků samoty vyšlo v roce 1967 a kniha se okamžitě stala bestsellerem a první vydání bylo rozebráno během několika dnů.

„Je to nejlepší román, který byl napsán ve španělštině po Donu Quichotovi,“ ohodnotil knihu chilský básník Pablo Neruda.

Sto roků samoty se dodnes řadí k románům, které jsou nejvíce překládány do jiných jazyků (v tomto případě do víc jak 40) a dosáhly nejvyšších prodejů.

V souvislosti s románem Sto roků samoty se začalo mluvit o novém literárním směru – tzv. magickém realismu, tedy prolínání reálného světa s iluzemi a mýty. Márquez, který střídavě žil a tvořil ve španělské Barceloně a v Mexiku, se stal symbolem latinskoamerické literatury 60. let.

Když roku 1982 obdržel Nobelovu cenu za literaturu, šlo o velkou kulturní událost, kterou slavila celá Latinská Amerika.

10 zastavení s Francisem Scottem Fitzgeraldem

Kytice žlutých růží

V roce 1985 vyměnil psací stroj za počítač. Mezi jeho spisovatelské rituály patřila kytice žlutých růži na psacím stole – tu mu tam každý den dala Mercedes. Podzim patriarchy, Kronika ohlášené smrti, Láska za časů cholery, Na paměť mým smutným courám – to je jen několik z mnoha knih, které oslovily čtenáře po celém světě.

Celoživotní levičák a socialista obdivoval kubánskou revoluci a Fidela Castra a v rodné Kolumbii byl po většinu svého života nežádoucí. V roce 1968 znovu navštívil Československo, kde se mj. setkal s Milanem Kunderou. Veřejně se postavil proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy na naše území.

Od roku 1999 se léčil s rakovinou lymfatických uzlin. Nějakou dobu vypadalo, že léčba zabrala. Márquez se proto pustil do psaní svých pamětí. Druhou ataku zrádné nemoci, která udeřila plnou silou, spisovatel nepřežil.

„Smrt nemá smysl pro legraci.“

Zemřel 17. dubna 2014 v Mexiko City. Už dva roky předtím se proslýchalo, že se potýká i s Alzheimerovou chorobou. Mercedes ho přežila o šest let.

„Sto let samoty a smutku nad smrtí největšího Kolumbijce všech dob,“ řekl tehdejší kolumbijský prezident Juan Manuel Santos.

Zdroje informací: Biography.com a Gabriel Garcia Márquez: Život