Čas jen pro mě

Osmapadesátiletá Anna Mycek se 7. listopadu 1964 vracela z práce v chemičce ve Slezských Semianovicích do svého domu na severním okraji Katovic. Venku už byla tma. V blízkosti nádraží ji neznámý útočník zezadu silně udeřil do hlavy, zřejmě železnou tyčí. Odtáhl tělo do křoví a znovu udeřil. Mrtvé ženě stáhl spodní prádlo a znetvořil její pohlavní orgány, ale neznásilnil ji.

„Upír ze Zagłębie“

Podobným způsobem bylo v příštích pěti letech napadeno celkem 21 žen, 14 z nich nepřežilo. K útokům docházelo v poměrně malém okruhu v okolí Zagłęmbie u Katovic. Nejvíc byl tento „upír ze Zagłębie“, jak se mu začalo říkat, aktivní v roce 1965.

Kolovaly o něm různé fámy a legendy. Ženy se bály vycházet z domu a chodit po setmění z práce. Některé továrny dokonce na vlastní náklady svážely lidi z nočních směn domů. Ve večerních hodinách byly ulice vylidněné. Pro policii i policejní psychology to byl tvrdý oříšek. Kromě stejného způsobu napadení nebyly nalezeny žádné spojovací prvky. Věk obětí byl od 17 do 58, blondýnky, zrzky i brunetky různého vzdělání i společenského postavení.

Tlak z vyšších míst

Bylo jasné, že pachatel z místa činu rychle mizí, musel tedy teoreticky buď používat auto nebo být zdatným cyklistou. 17. obětí se v říjnu 1966 stala osmnáctiletá Jolanta Gierek, neteř nejvyššího komunistického představitele Katovicka (a pozdějšího generálního tajemníka PSDS, tedy nejmocnějšího muže celého Polska).

Policie byla bezradná, sílil politický tlak a tak nakonec v prosinci 1968 požádala o pomoc veřejnost. Osoba, která podá informace, jež povedou k dopadení vraha, mohla dostat milion zlotých! A po uveřejnění výzvy se stalo něco neuvěřitelného – pachatel se odmlčel až do 4. března 1970. To byla poblíž televizního studia v Katovicích nalezena mrtvola pětačtyřicetileté vědecké pracovnice Slezské univerzity Jadwigy Kuciankové. Způsob napadení a vraždy zcela nezapadal mezi ostatní – jako jediná byla znásilněna a byla tam ještě řada odlišných detailů.

Podezřelý spáchal sebevraždu

Mezi podezřelé se dostal i mentálně retardovaný Piotr Olszowy. Na policii přišel dopis, kde se přiznává k tomu, že je hledaný „upír“. Nejdřív byl zatčen, ale kvůli nedostatku důkazů bylo vyšetřování proti němu zastaveno a byl propuštěn.

O „profesionalitě“ tehdejších policistů svědčí to, že mu nevzali ani otisky prstů. 15. března 1970, tedy 11 dnů po vraždě Jadwigy, Olszowy umlátil ženu a děti kladivem a podpálil dům. Tam našel smrt v plamenech i on.

Odborníci se na ničem neshodli

Měsíc po smrti Jadwigy Kuciankové byla uspořádána konference na velitelství v Katovicích. Kromě šéfa vyšetřovací skupiny Włodzimierze Kruszyńského se účastnili významní odborníci z oboru psychiatrie, psychologie a soudního lékařství. Diskutovali o profilu pachatele, prostředí, ze kterého pochází, hypotetických preferencích a chování.

Podle některých byl vrah již dříve trestaným sadistou, zatímco podle dalších se nikdy nedostal do rozporu se zákonem. Mohl to být homosexuál, ale také příkladný manžel a otec nebo samotář, který se vyhýbal lidem.

Shodli se snad jen na tom, že zranění byla obvykle způsobena na levé straně hlavy, což naznačuje, že pachatel byl levák. Ovšem v případě poslední oběti však musel být vrah prokazatelně pravák…

„Vědecky“ vytvořený profil

Aby kriminalisté získali zpět reputaci, byl veřejnosti naservírován příběh o složité analýze velkého množství dat, na základě kterého byl vytvořen přesný profil vraha – a tomu odpovídal duševně Zdzisław Marchwicki. Duševně zaostalý čtyřiačtyřicetiletý horník.

Pravda však byla mnohem banálnější. V prosinci 1971 se na policejní stanici v Katovicích dostavila Maria Marchwicka, která oznámila, že „upírem“ je určitě její manžel. O mnoho let později řekla, že to udělala, protože její manžel „byl k ničemu“.

Její vypovědi se rozcházely – zatímco jednou uvedla, že byl po alkoholu agresivní, podruhé řekla, že by na ni nikdy nevztáhl ruku. Přesvědčila ale děti, aby svědčily proti otci, údajně je měl sexuálně zneužívat. Motivem Marie byl slibovaný milion zlotých...

Za katrem celá rodina

Část vyšetřovatelů tomu věřila, část byla přesvědčena, že jde o špatnou stopu. Přesto byl Zdzisław Marchwicki 6. ledna 1972 zatčen spolu se svými bratry Janem, Henrykem a sestrou Henrykou, jejím synem Zdzisławem a Józefem K., partnerem homosexuálního Jana Marchowického. 

Proč skončila za mřížemi celá rodina? Jan Marchwicki pracoval na sekreatariátu Právnické fakulty Slezské univerzity a jako homosexuál měl už dopředu „mínusové“ body, navíc byl údajně zapojen do finančních machinací a úplatkářské aféry na univerzitě. Jadwiga Kucianková to odhalila a chtěla podat trestní oznámení. Jan proto požádal rodinu „o pomoc“ při jejím odstranění. Mělo to vypadat jako další akce upíra Zagłęmbie.

„Ale není to pravda!“

Nízké IQ Zdzisławovi neumožňovalo plně chápat, co se kolem děje a co je špatné. Neustále ale tvrdil, že je nevinný. Stal se ale perfektním objektem pro roli obětního beránka. Po zhruba třech letech neustálého tlaku a unavený výslechy podepsal všechno, co mu vyšetřovatelé přeložili. Po podpisu protokolů řekl: „Ale není to pravda.“

Soudní proces trval téměř tři roky a byl divadlem pro 800 diváků! Pravdou je, že obžaloba byla postavena na vodě. Marchwického spojovaly s oběťmi jen nahodilé vazby. Například kabelka jedné z nich byla nalezena poblíž jeho domu. Nenašly se žádné otisky prstů, které by jeho vinu potvrzovaly. Byl pravák a ženy byly udeřeny levákem.

Na poslední otázku soudu, zda je vrahem, odpověděl zlomený muž slovy: „Podle toho, co jsem tady slyšel, tak ano.“ Tato věta byla brána jako přiznání! Rozsudek zněl: Trest smrti. A k trestu smrti byl za napomáhání při poslední vraždě odsouzen i jeho bratr Jan, další bratr Henryk dostal pětadvacet let. Bratři byli popraveni na jaře 1977.

Byl to Olszowy?

Nezapomínejme, že všechno se odehrávalo v kulisách tehdejšího socialistického Polska, které rozhodně nebylo právním státem. Zdzisław mohl být vrahem, ale také nemusel. Případ dodnes vyvolává velké spekulace ohledně spravedlnosti procesu.

Profilu mnohem víc odpovídal Piotr Olszowy. Malíř pokojů, který měl auto. Mohl rychle zaútočit a rychle odjet, aniž by vzbudil pozornost potřísněným oblečením. Je pravda, že jeho sebevraždou útoky na ženy skončily…

Bratři nebyli neviňátka

Po úplnost je třeba dodat, že bratři Marchwičtí nebyli žádná neviňátka a zřejmě opravdu spáchali poslední útok na Jadwigu, aby ji umlčeli. Na rozdíl od bratra byl Jan velice inteligentní. Naléhal na Zdzisława, aby zabil Jadwigu, protože to půjde na „účet“ sériového vraha.

Zdzisław napsal údajně na popud spoluvězně deník, kde popisoval vraždy a své sexuální úchylky. Bohužel se zdá, že deník připravil někdo „zvenku“. Věty obsahují policejní žargon a slova, jejichž význam intelektuálně omezený muž se čtyřmi třídami základní školy vůbec neznal.

A ještě dovětek. Marie Marchwická milion zlotých nakonec nedostala.