Čas jen pro mě

Hrabě Hippolyte de Bocarmé byl na první pohled šarmantní mladík a díky šlechtickému titulu také dobrá partie. Jenže od dětství byl zvyklý žít na vysoké noze a rozhazovat peníze, kterých se mu však nedostávalo.

Špatná výchova?

Narodil se 14. června 1818 na palubě lodi směřující na Jávu. Tam se jeho rodina stěhovala, protože otec tam měl vykonávat funkci guvernéra. O Hippolytově dětství se ví jen to, že jeho výchovu rodiče dost zanedbávali. Chlapec byl zvyklý dělat si, co ho napadlo. 

Teprve po návratu rodiny do Evropy dostal aspoň základní vzdělání. O žádnou práci neměl zájem, nějakou dobu žil s otcem v americkém Arkansasu, pak se vrátil do Belgie. Měl pověst podvodníka a sukničkáře. Když mu bylo čtyřiadvacet let, otec zemřel a on se stal majitelem zámku Château de Bitremont nedaleko belgické obce Bury. 

Nevěsta nebyla až tak bohatá

Protože mu neustále chyběly peníze na rozmařilý život, hledal vhodnou nevěstu s tučným věnem. V roce 1843 se oženil s dcerou lékárníka Lydií Fougnies, o níž se domníval, že je bohatá. Lydiin otec byl zase okouzlen tím, že provdá dceru za hraběte.

Rozčarování bylo oboustranné. Brzy po svatbě Fougnies viděl, že zetě sice zdobí titul, ale peníze hned rozhází. Bocarmé zase zjistil, že Lydie není zdaleka tak bohatá, jak si představoval. Manželé měli rádi okázalý život, organizovali velkolepé večírky a lovy. Jenže Lydiin příjem 2000 franků ročně na to zdaleka nestačil, nemluvě o údržbě zámku a placení služebnictva.

Pořád chybí peníze

Tato situace vytvářela mezi manželi, kterým se postupně narodily čtyři děti, napětí a prudké hádky se střídaly se záchvaty vzájemné vášně. Když Lydiin otec zemřel, její roční příjem se zvýšil na 5000 franků. I to ale bylo rozhazovačnému páru málo!

Aby si manželé zlepšili finanční situaci, prodávali pozemky, které podědili. Nějakou dobu se jim dařilo, ale v roce 1849 i tento zdroj vyschl. 

Hrabě Hippolyte de Bocarmé. (zdroj: murderpedia.org)

Švagr ho překvapil

Jejich poslední nadějí bylo, že Lydiin bratr Gustave, který zdědil větší část otcova majetku, zemře svobodný a všechno tak připadne Lydii. To se zdálo dost pravděpodobné, protože Gustave byl od dětství hodně nemocný a měl amputovanou nohu.

Na jaře roku 1850 však Gustave koupil zámek zchudlé šlechtické rodiny a proslýchalo se, že se zajímá o bývalou majitelku Demoiselle de Dudzech. Dne 20. listopadu Hippolyte a Lydia dostali zprávu, že Gustave přijede v poledne oznámit své zasnoubení.

Služebná nesměla do jídelny

Ačkoli děti běžně jedly s rodiči v hlavní jídelně, toho dne byly vykázány do kuchyně. Oběd překvapivě podávala sama hraběnka Lydia, ne služebnictvo.

Po obědě zaslechla služebná Emmerance z jídelny zvuk, jako by někdo spadl na zem. Šla se podívat, co se děje, ale když se blížila ke dveřím do jídelny, srazila se s hraběnkou, která spěchala ven a zavírala za sebou dveře.

Hraběnka vběhla do kuchyně, přinesla několik nádob s vodou a běžela zpátky do jídelny. Brzy nato ale Lydia zavolala Emmerance a kočího Gillese s tím, že Gustavovi se udělalo špatně a že má obavu, jestli ho neranila mrtvice.

Podivná smrt

Gustave ležel v jídelně na podlaze a Bocarmé nařídil, aby švagra svlékli, omyli mu tělo a položili ho na postel.

Služebná s kočím se vypravili za místním knězem, aby mu řekli, že Gustave Fougnies podle nich nezemřel přirozenou smrtí. Informace se donesly i k vyšetřujícímu soudci v Tournai.

Vyšetřující soudce Heughebaert přijel do Bury v doprovodu tří četníků a tří chirurgů. Když Heughebaert požádal o prohlídku těla, byl neochotně odveden do zatemněné místnosti. Na první pohled bylo jasné, že nešlo o přirozenou smrt. Muž měl ošklivě pořezanou tvář a popálená a zčernalá ústa!

Nikotin jako smrtelný jed

Heughebaert nařídil, aby bylo tělo ihned ohledáno. Lékaři o dvě hodiny později oznámili svůj verdikt. V ústech, na jazyku, v krku a v žaludku byly patrné výrazné popáleniny. Proto usoudili, že Gustave zemřel na následky požití nějaké žíravé tekutiny, pravděpodobně kyseliny sírové.

Vyšetřují soudce okamžitě hraběte a hraběnku zatkl. Pak nařídil, aby byly z těla vyjmuty všechny orgány, které by mohly být užitečné pro další šetření.

K tomu si vyžádal bruselského profesora chemie Jeana Stase. Stas byl ve svých sedmatřiceti letech předním chemikem v zemi. Rychle se mu podařilo vyloučit kyselinu sírovou jako příčinu smrti.

Našel ale v těle velké množství nikotinu a usoudil, že šlo o otravu způsobenou extrakty nikotinu.

Důkazy dodal zahradník

Zahradník vypověděl, že hrabě nakoupil obrovské množství tabákových listů. Heughebaertovi se podařilo vypátrat několik chemiků, ke kterým Bocarmé chodil pro radu ohledně extrakce nikotinu z tabákových listů.

Při domovní prohlídce zámku se našla pohřbená těla koček a kachen, která zemřela také na otravu nikotinem. Na nich se to zřejmě hrabě „učil“.

Při soudním přelíčení v květnu následujícího roku se manželé navzájem obviňovali a házeli vinu jeden na druhého. Hraběnka přiznala, že pomohla zavraždit svého bratra, ale tvrdila, že ji k tomu její manžel donutil silou. Hrabě zase připustil, že jed vyrobil a uložil do láhve od vína, ale švagrovi ho prý podala.

Bylo ale zřejmé, že Gustave byl pravděpodobně násilím držen, zatímco mu byl do krku naléván jed.

Hrabě byl shledán vinným z vraždy a odsouzen k trestu smrti. Byl popraven gilotinou 19. července 1851 na náměstí Grand-Place v Mons. Jeho manželka byla zproštěna viny a propuštěna.

Tento případ se stal roku 1936 námětem detektivního románu Johna Rhodea Death at Breakfast. Inspiroval i autory divadelních her a producenty televizních krimiseriálů.