Snažila jsem se ji přemluvit, ale řekla, že plavky bude vybírat jen se mnou. „Tak, jo,“ povzdechla jsem, „ale je ti jasné, že dřív jak příští týden s tebou do obchodu nepůjdu?“ Něco zabručela a já jsem se šla věnovat obvyklému sobotnímu vaření a uklízení.
Tehdy byla naše rodina naposledy pohromadě. Při návratu domů do našeho auta ve vysoké rychlosti čelně narazila opilá řidička. Nepřežila ani ona, ani Honza s Ríšou. Ten náraz zničil celý náš dosavadní život. Ale už kvůli Renátce jsem musela fungovat a úplně se nezhroutit.
Asi po půl roce pozdě odpoledne někdo zazvonil. Za dveřmi stál muž kolem čtyřicítky s utrápenýma očima. „Promiňte, že jsem přišel. Prosím vás jen, abyste mě vyslechla a hned nezavřela dveře,“ řekl na úvod. „Ta řidička, ta řidička, co… no prostě to byla moje žena!“ – „Co si to dovolujete, chodit sem?“ vykřikla jsem a chtěla zabouchnout. Ty jeho nešťastné oči mě přiměly ho vyslechnout.
„Už měsíc chodím kolem vašeho vchodu a sbírám odvahu,“ začal. „Víte, Eva, tedy moje žena, hodně pila. Odmítala se jít léčit, podal jsem žádost o rozvod a jasně jí řekl, že určitě dostanu Terezku, naši dceru, do péče. Vždyť který soud by svěřil dítě alkoholičce!“
Pokračoval, jak se tu sobotu ráno zase pohádali, žena mu sebrala klíčky od auta a ujela. „Běžel jsem za ní, pak jsem volal na policii… Než jsem jim vysvětlil situaci, bylo pozdě.“
Nakonec jsem ho pozvala dovnitř na kafe. Tak začalo moje přátelství s Petrem. Pro mě byl připomínkou mého neštěstí, ale zároveň se z něj tak nějak plíživě stal kamarád a blízký přítel.
Choval se hezky k Renátce a jeho šestiletá Terezka byla takové plaché a něžné stvořeníčko. Asi po roce mi začala nesměle říkat „maminko“. Vzali jsme se po pěti letech, do svatby nás dotlačily dcery.
Nemůžu teď říct, že jsem nešťastná. Mám hodného manžela, dvě skvělé holky, které nám dělají radost. Za pár měsíců budu poprvé babička, protože Renátka čeká miminko. Jenže si pořád musím říkat: kdyby se nestala ta tragédie, užívala bych si podzim života s Honzou, Ríša by možná už taky měl děti. Vím, kdyby neexistuje. Přesto to „kdyby“ z hlavy už nedostanu.
Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
Dneska se nikdo nedivá, když si žena najde mladšího partnera. Před dvaceti lety to ale na malém…
Zvonění mě probudilo přesně v šest. Ostrý tón domovního zvonku se nesl tichým ránem, jako by někdo…
Když jsem se na začátku ledna dívala do zrcadla, sevřel mě stejný tíživý pocit, který mě provázel…
Když jsem se poprvé setkala s Honzou, připadala jsem si zase živá. Sama po rozvodu už druhým rokem,…
Dvanáct let. Tak dlouho byl Lukáš součástí Klářina života. Byli spolu od prahu dospělosti, prošli…
Když se řekne devadesátá léta, vybaví se mi hlavně svoboda a obrovský svět, který se po sametové…
Staré přísloví říká, že nelze dvakrát vstoupit do stejné řeky. Je to pravda, nebo jen okřídlený…
Byl to víkend, na který jsem se těšila. Já a Jakub, jen my dva, daleko od všeho na Šumavě. Počasí…