Čas jen pro mě

Taková obyčejná rodina

V ničem jsem nevybočovala z průměru. Průměrně hezká holka s průměrným prospěchem, maturita na střední ekonomické a práce v kanceláři. Svatba v jednadvaceti, třípokojový byt v paneláku krajského města a dvě děti – Ríša a Renátka. Honza, můj manžel, byl šikovný a pracovitý opravář televizí. V osmdesátých letech, kdy se těžko sháněla nová televize, docela lukrativní povolání. Prostě taková normální rodina.

Všechno se změnilo až tu osudnou červnovou sobotu před dvaceti lety. Šestnáctiletý Ríša měl za necelé tři týdny odjíždět s kamarády ze školy na vodu a potřeboval stan. Honza slíbil, že spolu dopoledne vyrazí do nákupního centra, aby ho pořídili. Čtrnáctiletá Renátka zase chtěla nové plavky. Jenže nakonec se jako správný puberťák urazila a odmítla s nimi jet, když jí Ríša z legrace řekl: „To jsem teda zvědavej, jak na tvůj velkej zadek najdeme plavky!“

Příběh Lídy (59): Mrtvá maminka mě ve snu varovala

Poslední den starého života

Snažila jsem se ji přemluvit, ale řekla, že plavky bude vybírat jen se mnou. „Tak, jo,“ povzdechla jsem, „ale je ti jasné, že dřív jak příští týden s tebou do obchodu nepůjdu?“ Něco zabručela a já jsem se šla věnovat obvyklému sobotnímu vaření a uklízení.

Tehdy byla naše rodina naposledy pohromadě. Při návratu domů do našeho auta ve vysoké rychlosti čelně narazila opilá řidička. Nepřežila ani ona, ani Honza s Ríšou. Ten náraz zničil celý náš dosavadní život. Ale už kvůli Renátce jsem musela fungovat a úplně se nezhroutit.

Příběh Hanky (57): Vlastní hloupostí jsem si zničila manželství

Kdo to zvoní?

Asi po půl roce pozdě odpoledne někdo zazvonil. Za dveřmi stál muž kolem čtyřicítky s utrápenýma očima. „Promiňte, že jsem přišel. Prosím vás jen, abyste mě vyslechla a hned nezavřela dveře,“ řekl na úvod. „Ta řidička, ta řidička, co… no prostě to byla moje žena!“ – „Co si to dovolujete, chodit sem?“ vykřikla jsem a chtěla zabouchnout. Ty jeho nešťastné oči mě přiměly ho vyslechnout.

„Už měsíc chodím kolem vašeho vchodu a sbírám odvahu,“ začal. „Víte, Eva, tedy moje žena, hodně pila. Odmítala se jít léčit, podal jsem žádost o rozvod a jasně jí řekl, že určitě dostanu Terezku, naši dceru, do péče. Vždyť který soud by svěřil dítě alkoholičce!“

Pokračoval, jak se tu sobotu ráno zase pohádali, žena mu sebrala klíčky od auta a ujela. „Běžel jsem za ní, pak jsem volal na policii… Než jsem jim vysvětlil situaci, bylo pozdě.“

Příběh Marie (80): Zatajený vnuk

Kdyby, kdyby...

Nakonec jsem ho pozvala dovnitř na kafe. Tak začalo moje přátelství s Petrem. Pro mě byl připomínkou mého neštěstí, ale zároveň se z něj tak nějak plíživě stal kamarád a blízký přítel.

Choval se hezky k Renátce a jeho šestiletá Terezka byla takové plaché a něžné stvořeníčko. Asi po roce mi začala nesměle říkat „maminko“. Vzali jsme se po pěti letech, do svatby nás dotlačily dcery.

Nemůžu teď říct, že jsem nešťastná. Mám hodného manžela, dvě skvělé holky, které nám dělají radost. Za pár měsíců budu poprvé babička, protože Renátka čeká miminko. Jenže si pořád musím říkat: kdyby se nestala ta tragédie, užívala bych si podzim života s Honzou, Ríša by možná už taky měl děti. Vím, kdyby neexistuje. Přesto to „kdyby“ z hlavy už nedostanu.