Čas jen pro mě

Staré křeslo jako vzpomínka

Ten den jsem byla v domě s mamkou, tetou a bratrancem. Procházeli jsme místnosti, rovnali knihy, balili porcelán, a přitom jsme se smáli, vzpomínali, občas i slzeli.

„Kláro, podívej, tady je to babiččino křeslo! Vždycky v něm seděla a pletla,“ zavolala teta z obýváku. Bylo staré, čalouněné, s květovaným vzorem, na područkách vybledlá látka, podsedák trochu prosezený. Neuměla jsem si představit, že by skončilo někde na skládce, a tak jsem si ho odvezla domů.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Terezy (36): Tajemství šumavské hájovny

Tajemný sen

První večer s křeslem u mě v obýváku působil zvláštně. Pohladila jsem jeho opěradlo, pustila televizi a po chvíli jsem v něm usnula. Najednou jsem se ocitla v malém, temném prostoru. Stěny byly blízko, světlo žádné, jen šero zpod dveří. Uprostřed stálo právě tohle křeslo, přes opěradlo přehozená stará deka. Slyšela jsem tlumený dusot vojenských bot – kroky, které se přibližovaly, pak zase vzdalovaly, jako by někdo procházel kolem toho místa, kde jsem byla schovaná.

„Nesmím vydávat ani hlásku,“ šeptala jsem si ve snu. Srdce mi tlouklo až v krku. Seděla jsem na křesle, zabalená v dece, a čekala, až kroky odezní. Slyšela jsem vlastní dech, pocity strachu, zoufalství. Měla jsem pocit, že to je skutečné, víc skutečné než cokoli, co jsem kdy zažila.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Laďky (58): Věštba z karet se vyplnila

Starý deníček

Když jsem se ráno probudila, chvíli jsem seděla v křesle a přemýšlela, co ten sen znamenal. Dotkla jsem se podsedáku a najednou jsem si všimla, že čalouněný lem vespod je trochu povolený. Zkusila jsem ho jemně odchlípnout – a pod ním byla malá skrytá přihrádka. Srdce mi poskočilo. V přihrádce ležel malý deníček, zažloutlé stránky, úhledné písmo.

Otevřela jsem ho hned tam, v ranním světle. První zápis začínal: „Jmenuji se Hana. Je mi sedmnáct let. Už tři měsíce jsem schovaná u Maruščiny babičky na půdě.“ Četla jsem dál a před očima se mi odvíjel její příběh.

„Dneska ráno jsem se bála, že nás objeví. Slyšela jsem vojáky dole, hledali někoho. Marušky babička mi přinesla čaj. Křeslo mi dala sem, abych aspoň trochu spala pohodlně. V noci jsem si pod deku schovávala deník, abych mohla zapisovat své myšlenky, kdyby se něco stalo.“

Tip na zajímavou knihu

Jaká tajemství skrývají bratři Jaegerovi? A co je na nich tak neodolatelného, že se Krisjen stále vrací do jejich domu v nebezpečné čtvrti? Macon – bývalý mariňák s ocelovým pohledem a kamenným výrazem.Army – svobodný otec se smyslem pro čest a nejkrásnějšíma zelenýma očima na světě. Iron – bouřlivák se srdcem na pravém místě. Dallas – sobec, co bere víc, než dává. Trace – okouzlující drsňák, který se nenechá zkrotit. Osudová noc v potemnělém domě. Jeden z nich Krisjen svedl a ona na něj nedokáže zapomenout… Jenže kdo to byl? Další žhavou romanci od královny temných rozkoší vydává nakladatelství Ikar.

Těžké dny

Deník popisoval těžké dny – strach, nejistotu, čekání, zvuky cizích kroků, ticho po večerech, drobnou radost z jablečného koláče, který jí babička tajně nosila. Hana byla židovská dívka, která se v době války musela skrývat. Spala právě na tom křesle, v malém kumbálu na půdě, zatímco dole v domě žila rodina v neustálém napětí, zda někdo zaklepe na dveře.

Zatímco jsem četla, znovu jsem v duchu slyšela ten dusot bot, cítila stísněnost prostoru a chápala, jaké dědictví se ukrývá ve starém kusu nábytku. Křeslo už pro mě nebylo jen vzpomínkou na babičku. Bylo spojnicí mezi minulostí a přítomností, tichým svědkem odvahy a lidskosti.

„Babička mi řekla, že všechno jednou bude dobré. Doufám, že jí můžu věřit,“ uzavírá Hana svůj deník.

Ten večer jsem si do křesla sedla znovu. Položila jsem na něj deníček, přehodila deku a tiše poděkovala za příběh, který zůstal zachován. A uvědomila si, jak celá rodina riskovala život. Teprve teď jsem si vzpomněla, jak babička vyprávěla o nějaké Hance, která koncem 40. let odešla za příbuznými do Ameriky...