
Příběh Veroniky (38): Nebezpečná zvědavost
Po pěti měsících chození s Láďou jsem si řekla, že už je vhodná doba na to ho představit rodičům. Ostatně byli to hlavně oni, kdo se chtěli setkat a podrobit ho křížovému výslechu.
První návštěva
Snad jako každý zamilovaný, ani já jsem neměla chuť utužovat rodinné vztahy ukazováním svého nového úlovku. Oběd byl ale na spadnutí, takže vycouvat už nešlo. Měl Láďa koupit mé mamce kytku a taťkovi něco ostřejšího nebo raději nikomu nenosit nic? Obléknout se formálně nebo ležérně? Nikdy jsem totiž kluka domů nebrala, a tak jsem si nebyla jistá, co je vhodné.
Mamka akorát dozdobila stůl, když se ozval domovní zvonek. Lehce nervózní jsem došla pro návštěvu a Láďu s pugétem v jedné ruce a lahvinkou vína druhé jim představila. Zdálo se, že si padli do oka. Žádné trapné ticho, ani kulomet otázek.
Tvoje máma mi nahání hrůzu!
Jídlo o třech chodech nám docela zaplnilo žaludky. Rozhodli jsme se tedy, že vyvenčíme našeho psa a projdeme se po městě. A také jsme chtěli všechno probrat. „Tvůj táta je fajn, takovej bezprostřední. Jeho historky z vojny jsou bomba!“ svěřil se mi Láďa.
„A co máma?“ – „Prosím tě, nezlob se, ale trošku mi nahání hrůzu.“ – „Jak to myslíš,“ zeptala jsem se ho. – „Má takový zlý oči. Nevím, jak bych ti to líp popsal. Asi si pro tebe představovala někoho lepšího…“ – Zastavila jsem se a podívala se mu do očí. „Blbost. Ona má od přírody divnou auru. To neřeš. Určitě ses jí líbil!“
Záhada zavřeného batohu
Po návratu domů už na nás čekala v obýváku bábovka. Ještě než jsme se na ni vrhli, šli jsme se ke mně do pokoje převléknout. „Puso, ty sis brala něco z mého batohu?“ –„Ne, proč?“ – „No, protože mám otevřený zip a na dně batohu jsem měl peněženku.“
Jenže místo toho ji teď našel nahoře, na tašce s náhradním oblečením. Oba jsme na sebe nevěřícně koukali. Neměla jsem důvod mu nevěřit. Proč by si vymýšlel? Okruh podezřelých se zužoval a mně z toho začínalo být mdlo. Styděla jsem se a zároveň mi bylo hrozně trapně.
(Ne)nápadné dotazy
„Tati, jak pak jste se tu oba měli? Dali jste si šlofíka?“ začala jsem se opatrně vyptávat. „Kéž by, Verunko, mamka mě poslala na nákup. Pro víno a veku na chlebíčky.“ „Jo ták, tak to se budeme mít…“ Obava, že se nejednalo o Láďův výmysl, získávala jasné obrysy.
Došla jsem teda za mamkou do kuchyně. Bez okliček jsem na ni vybalila, co jsem měla na srdci a co mě trápilo. Beztak jsem jí toho chtěla říct víc. „Mami, tys byla u mě v pokoji?“ – Zakroutila hlavou a ještě k tomu na mě vykulila oči, abych se tak hloupě neptala. Co by tam prý dělala. „Jenže Láďa, když se teďka vrátil, měl přeházené věci v batohu.“ – „To chceš jako říct, že jsem se mu tam hrabala? No dovol! Mně je fuk, co tam má.“ – „Proč mi lžeš? Proč se mi pořád vkrádáš do života?“ – „Ale Veru, já měla jen strach, aby ses netahala s nějakým pobudou.“
Útěk na nádraží
Tak to byla poslední kapka! Nejenže se mi odmala hrabala ve skříních a četla mé deníky a smsky, ale teď už zašla pekelně daleko. Jedna věc je nevěřit vlastní dceři. Na to jsem si ostatně už zvykla. Nestrpím však, aby si udělala oběť i z Ládi.
Celá bez sebe jsem utekla k sobě do pokojíku, narychlo si sbalila, „popadla“ Láďu a velmi silně jsem za námi bouchla dveřmi. Zastavili jsme se až na nádraží. Zrudlá vztekem a se slzami v očích, jsem se jen zmohla na slovo „promiň“. Mrzelo mě, že to tak dopadlo, ale pohár mé trpělivosti přetekl.
Už jí nevěří
Časem se hrany obrousily, ale Láďa už důvěru k mamce nikdy neměl a nemá. Vycházejí spolu „diplomaticky“, nehádají se, ale ani se nijak zvlášť nevyhledávají. Láďa tam odveze na prázdniny kluky, ale spěchá pak rychle domů.
Já s ní samozřejmě vycházím docela normálně, přece jenom je to moje máma. Ale ta trapnost okamžiku ve mně zůstala. Přitom stačilo tak málo: potlačit tu strašně velkou zvědavost a respektovat soukromí.
Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
Další články z rubriky

Příběh Báry (36): Posedlost hubnutím mě stála zdraví
Autor: podle příběhu Barbory J. napsala Alžběta Morávková, Datum: 12. 7. 2025 0:05Když jsem se na začátku ledna dívala do zrcadla, sevřel mě stejný tíživý pocit, který mě provázel…

Příběh Mariky: Přítel, nebo dcera?
Autor: podle příběhu Mariky T. napsala Alžběta Morávková, Datum: 6. 7. 2025 0:05Když jsem se poprvé setkala s Honzou, připadala jsem si zase živá. Sama po rozvodu už druhým rokem,…

Příběh Kláry (40): Kamarádka mi přebrala manžela
Autor: podle příběhu Kláry S. napsala Alžběta Morávková, Datum: 5. 7. 2025 0:05Dvanáct let. Tak dlouho byl Lukáš součástí Klářina života. Byli spolu od prahu dospělosti, prošli…

Příběh Ivy (52): Můj polský sen – a jeho konec
Autor: podle příběhu Ivy W. připravila Alžběta Morávková, Datum: 29. 6. 2025 0:05Když se řekne devadesátá léta, vybaví se mi hlavně svoboda a obrovský svět, který se po sametové…

Příběh Petry (52): Mám ho vzít zpátky?
Autor: podle příběhu Petry B. napsala Alžběta Morávková, Datum: 28. 6. 2025 0:05Staré přísloví říká, že nelze dvakrát vstoupit do stejné řeky. Je to pravda, nebo jen okřídlený…

Příběh Terezy (36): Tajemství šumavské hájovny
Autor: podle příběhu Terezy L. napsala Alžběta Morávková, Datum: 22. 6. 2025 0:05Byl to víkend, na který jsem se těšila. Já a Jakub, jen my dva, daleko od všeho na Šumavě. Počasí…

Příběh Marie: Odvaha odejít
Autor: podle příběhu Marie B. napsala Alžběta Morávková, Datum: 21. 6. 2025 0:05„Byla zima roku 1953, kdy Marie, mladá žena z malého českého městečka, stála uprostřed svého…

Příběh Martina: Závislost se neptá, mně vzala všechno, až na šanci začít znovu
Autor: podle příběhu Martina A. připravila Alžběta Morávková, Datum: 9. 6. 2025 0:05Martin v sobě cítil prázdno, které se snažil zaplnit hazardními hrami. Nikdy by ho ale nenapadlo,…