
Příběh Veroniky (38): Nebezpečná zvědavost
Po pěti měsících chození s Láďou jsem si řekla, že už je vhodná doba na to ho představit rodičům. Ostatně byli to hlavně oni, kdo se chtěli setkat a podrobit ho křížovému výslechu.
První návštěva
Snad jako každý zamilovaný, ani já jsem neměla chuť utužovat rodinné vztahy ukazováním svého nového úlovku. Oběd byl ale na spadnutí, takže vycouvat už nešlo. Měl Láďa koupit mé mamce kytku a taťkovi něco ostřejšího nebo raději nikomu nenosit nic? Obléknout se formálně nebo ležérně? Nikdy jsem totiž kluka domů nebrala, a tak jsem si nebyla jistá, co je vhodné.
Mamka akorát dozdobila stůl, když se ozval domovní zvonek. Lehce nervózní jsem došla pro návštěvu a Láďu s pugétem v jedné ruce a lahvinkou vína druhé jim představila. Zdálo se, že si padli do oka. Žádné trapné ticho, ani kulomet otázek.
Tvoje máma mi nahání hrůzu!
Jídlo o třech chodech nám docela zaplnilo žaludky. Rozhodli jsme se tedy, že vyvenčíme našeho psa a projdeme se po městě. A také jsme chtěli všechno probrat. „Tvůj táta je fajn, takovej bezprostřední. Jeho historky z vojny jsou bomba!“ svěřil se mi Láďa.
„A co máma?“ – „Prosím tě, nezlob se, ale trošku mi nahání hrůzu.“ – „Jak to myslíš,“ zeptala jsem se ho. – „Má takový zlý oči. Nevím, jak bych ti to líp popsal. Asi si pro tebe představovala někoho lepšího…“ – Zastavila jsem se a podívala se mu do očí. „Blbost. Ona má od přírody divnou auru. To neřeš. Určitě ses jí líbil!“
Záhada zavřeného batohu
Po návratu domů už na nás čekala v obýváku bábovka. Ještě než jsme se na ni vrhli, šli jsme se ke mně do pokoje převléknout. „Puso, ty sis brala něco z mého batohu?“ –„Ne, proč?“ – „No, protože mám otevřený zip a na dně batohu jsem měl peněženku.“
Jenže místo toho ji teď našel nahoře, na tašce s náhradním oblečením. Oba jsme na sebe nevěřícně koukali. Neměla jsem důvod mu nevěřit. Proč by si vymýšlel? Okruh podezřelých se zužoval a mně z toho začínalo být mdlo. Styděla jsem se a zároveň mi bylo hrozně trapně.
(Ne)nápadné dotazy
„Tati, jak pak jste se tu oba měli? Dali jste si šlofíka?“ začala jsem se opatrně vyptávat. „Kéž by, Verunko, mamka mě poslala na nákup. Pro víno a veku na chlebíčky.“ „Jo ták, tak to se budeme mít…“ Obava, že se nejednalo o Láďův výmysl, získávala jasné obrysy.
Došla jsem teda za mamkou do kuchyně. Bez okliček jsem na ni vybalila, co jsem měla na srdci a co mě trápilo. Beztak jsem jí toho chtěla říct víc. „Mami, tys byla u mě v pokoji?“ – Zakroutila hlavou a ještě k tomu na mě vykulila oči, abych se tak hloupě neptala. Co by tam prý dělala. „Jenže Láďa, když se teďka vrátil, měl přeházené věci v batohu.“ – „To chceš jako říct, že jsem se mu tam hrabala? No dovol! Mně je fuk, co tam má.“ – „Proč mi lžeš? Proč se mi pořád vkrádáš do života?“ – „Ale Veru, já měla jen strach, aby ses netahala s nějakým pobudou.“
Útěk na nádraží
Tak to byla poslední kapka! Nejenže se mi odmala hrabala ve skříních a četla mé deníky a smsky, ale teď už zašla pekelně daleko. Jedna věc je nevěřit vlastní dceři. Na to jsem si ostatně už zvykla. Nestrpím však, aby si udělala oběť i z Ládi.
Celá bez sebe jsem utekla k sobě do pokojíku, narychlo si sbalila, „popadla“ Láďu a velmi silně jsem za námi bouchla dveřmi. Zastavili jsme se až na nádraží. Zrudlá vztekem a se slzami v očích, jsem se jen zmohla na slovo „promiň“. Mrzelo mě, že to tak dopadlo, ale pohár mé trpělivosti přetekl.
Už jí nevěří
Časem se hrany obrousily, ale Láďa už důvěru k mamce nikdy neměl a nemá. Vycházejí spolu „diplomaticky“, nehádají se, ale ani se nijak zvlášť nevyhledávají. Láďa tam odveze na prázdniny kluky, ale spěchá pak rychle domů.
Já s ní samozřejmě vycházím docela normálně, přece jenom je to moje máma. Ale ta trapnost okamžiku ve mně zůstala. Přitom stačilo tak málo: potlačit tu strašně velkou zvědavost a respektovat soukromí.
Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
Další články z rubriky

Příběh Kláry (59): Dostala jsem se na samé dno
Autor: podle příběhu Kláry K. napsala Alžběta Morávková, Datum: 22. 11. 2023 0:05Svou závislost na lécích se naše čtenářka Klára naučila dobře maskovat. S manželem se rozvedli,…

Příběh Edity (42): Tajemné tanečnice
Autor: podle příběhu Edity T. napsala Alžběta Morávková, Datum: 21. 11. 2023 0:05Viděla naše čtenářka opravdu tančit nadpřirozené bytosti, nebo to byl jen živý sen?

Příběh Gábiny (46): Všechno, co kartářka předpověděla, se vyplnilo
Autor: podle příběhu Gabriely L. napsala Alžběta Morávková, Datum: 20. 11. 2023 0:05„Horoskopy, věštění budoucnosti a čtení z karet, to jsem dlouho považovala za někdy menší, jindy…

Příběh Heleny (59): Pravda je někdy úplně jiná
Autor: podle příběhu Heleny K. napsala Alžběta Morávková, Datum: 12. 11. 2023 0:05„Když jsem ráno prohlížela zprávy na internetu, všimla jsem si rozhovoru k poslední knize známé…

Příběh Ireny (43): Život s gamblerem
Autor: podle příběhu Ireny P. napsala Alžběta Morávková, Datum: 29. 10. 2023 7:36Padnout až na dno a pak se odrazit je těžké. Nejhorší však je stáhnout s sebou ty nejbližší, kteří…

Příběh Martiny (39): Jak jsem málem naletěla podvodníkovi
Autor: podle příběhu Martiny J. napsala Alžběta Morávková, Datum: 21. 10. 2023 17:40„Vždycky jsem byla samostatná nezávislá ženská,“ začíná svůj dopis do redakce naše čtenářka Martina…

Příběh Slávky (51): Je můj syn nemocný, nebo jen zlý?
Autor: podle příběhu Slávky Š. napsala Alžběta Morávková, Datum: 30. 9. 2023 0:05„Těžko se o tom mluví. Mám dva syny a jako každá máma je miluji oba. Jenže u jednoho je to úplně…

Příběh Jolany (42): Láska bez papíru
Autor: podle příběhu Jolany P. napsala Alžběta Morávková, Datum: 22. 9. 2023 0:05Většina dívek si od dětství představuje, jak kráčí svatební uličkou v nádherných dlouhých šatech s…
Komentáře