
Příběh Veroniky (38): Nebezpečná zvědavost
Po pěti měsících chození s Láďou jsem si řekla, že už je vhodná doba na to ho představit rodičům. Ostatně byli to hlavně oni, kdo se chtěli setkat a podrobit ho křížovému výslechu.
První návštěva
Snad jako každý zamilovaný, ani já jsem neměla chuť utužovat rodinné vztahy ukazováním svého nového úlovku. Oběd byl ale na spadnutí, takže vycouvat už nešlo. Měl Láďa koupit mé mamce kytku a taťkovi něco ostřejšího nebo raději nikomu nenosit nic? Obléknout se formálně nebo ležérně? Nikdy jsem totiž kluka domů nebrala, a tak jsem si nebyla jistá, co je vhodné.
Mamka akorát dozdobila stůl, když se ozval domovní zvonek. Lehce nervózní jsem došla pro návštěvu a Láďu s pugétem v jedné ruce a lahvinkou vína druhé jim představila. Zdálo se, že si padli do oka. Žádné trapné ticho, ani kulomet otázek.
Tvoje máma mi nahání hrůzu!
Jídlo o třech chodech nám docela zaplnilo žaludky. Rozhodli jsme se tedy, že vyvenčíme našeho psa a projdeme se po městě. A také jsme chtěli všechno probrat. „Tvůj táta je fajn, takovej bezprostřední. Jeho historky z vojny jsou bomba!“ svěřil se mi Láďa.
„A co máma?“ – „Prosím tě, nezlob se, ale trošku mi nahání hrůzu.“ – „Jak to myslíš,“ zeptala jsem se ho. – „Má takový zlý oči. Nevím, jak bych ti to líp popsal. Asi si pro tebe představovala někoho lepšího…“ – Zastavila jsem se a podívala se mu do očí. „Blbost. Ona má od přírody divnou auru. To neřeš. Určitě ses jí líbil!“
Záhada zavřeného batohu
Po návratu domů už na nás čekala v obýváku bábovka. Ještě než jsme se na ni vrhli, šli jsme se ke mně do pokoje převléknout. „Puso, ty sis brala něco z mého batohu?“ –„Ne, proč?“ – „No, protože mám otevřený zip a na dně batohu jsem měl peněženku.“
Jenže místo toho ji teď našel nahoře, na tašce s náhradním oblečením. Oba jsme na sebe nevěřícně koukali. Neměla jsem důvod mu nevěřit. Proč by si vymýšlel? Okruh podezřelých se zužoval a mně z toho začínalo být mdlo. Styděla jsem se a zároveň mi bylo hrozně trapně.
(Ne)nápadné dotazy
„Tati, jak pak jste se tu oba měli? Dali jste si šlofíka?“ začala jsem se opatrně vyptávat. „Kéž by, Verunko, mamka mě poslala na nákup. Pro víno a veku na chlebíčky.“ „Jo ták, tak to se budeme mít…“ Obava, že se nejednalo o Láďův výmysl, získávala jasné obrysy.
Došla jsem teda za mamkou do kuchyně. Bez okliček jsem na ni vybalila, co jsem měla na srdci a co mě trápilo. Beztak jsem jí toho chtěla říct víc. „Mami, tys byla u mě v pokoji?“ – Zakroutila hlavou a ještě k tomu na mě vykulila oči, abych se tak hloupě neptala. Co by tam prý dělala. „Jenže Láďa, když se teďka vrátil, měl přeházené věci v batohu.“ – „To chceš jako říct, že jsem se mu tam hrabala? No dovol! Mně je fuk, co tam má.“ – „Proč mi lžeš? Proč se mi pořád vkrádáš do života?“ – „Ale Veru, já měla jen strach, aby ses netahala s nějakým pobudou.“
Útěk na nádraží
Tak to byla poslední kapka! Nejenže se mi odmala hrabala ve skříních a četla mé deníky a smsky, ale teď už zašla pekelně daleko. Jedna věc je nevěřit vlastní dceři. Na to jsem si ostatně už zvykla. Nestrpím však, aby si udělala oběť i z Ládi.
Celá bez sebe jsem utekla k sobě do pokojíku, narychlo si sbalila, „popadla“ Láďu a velmi silně jsem za námi bouchla dveřmi. Zastavili jsme se až na nádraží. Zrudlá vztekem a se slzami v očích, jsem se jen zmohla na slovo „promiň“. Mrzelo mě, že to tak dopadlo, ale pohár mé trpělivosti přetekl.
Už jí nevěří
Časem se hrany obrousily, ale Láďa už důvěru k mamce nikdy neměl a nemá. Vycházejí spolu „diplomaticky“, nehádají se, ale ani se nijak zvlášť nevyhledávají. Láďa tam odveze na prázdniny kluky, ale spěchá pak rychle domů.
Já s ní samozřejmě vycházím docela normálně, přece jenom je to moje máma. Ale ta trapnost okamžiku ve mně zůstala. Přitom stačilo tak málo: potlačit tu strašně velkou zvědavost a respektovat soukromí.
Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
Další články z rubriky

Příběh Nikol (35): Ve třiadvaceti bojovala s rakovinou
Autor: podle příběhu Nikol N. napsala Alžběta Morávková, Datum: 4. 6. 2023 9:52Nemoc ale zvládla porazit a v současné době působí v Alianci žen s rakovinou prsu a Hlasu…

Příběh Ivany (55): Jak jsem málem naletěla „facebookovému“ příteli
Autor: podle příběhu Ivany K. napsala Alžběta Morávková, Datum: 14. 5. 2023 0:05„Zrovna včera jsem četla, jak byla odhalena skupina facebookových podvodníků,“ začíná svůj dopis…

Příběh Terezy (40): Nenávidím svou sestru!
Autor: podle příběhu Terezy A. napsala Alžběta Morávková, Datum: 23. 4. 2023 0:05„Úplně mi zničila život. Žárlila od chvíle, kdy mě naši přivezli z porodnice. Najednou už nebyla…

Příběh Lýdie (47): Hledání ztraceného bratra
Autor: podle příběhu Lýdie k. napsala Alžběta Morávková, Datum: 16. 4. 2023 0:05„Moje poslední vzpomínka na bratra je z dětského domova. Stojím na schodech, hystericky pláču a…

Dagmar N.: Existuje volání krve?
Autor: podle příběhu Dagmar N. napsala Alžběta Morávková, Datum: 15. 4. 2023 0:05„Rozhodla jsem se napsat příběh své matky a vlastně také svůj. Příběh mé maminky se odehrál na…

Příběh Ireny (48): Manžel je závislý na sociálních sítích
Autor: podle příběhu Ireny A. napsala Alžběta Morávková, Datum: 10. 4. 2023 0:05Dobrý sluha, ale zlý pán. I tak se dá s nadsázkou mluvit o Facebooku a sociálních sítích obecně.…

Příběh Dany (48): Lásku mi přivedl pes
Autor: podle příběhu Dany K. napsala Alžběta Morávková, Datum: 9. 4. 2023 0:05„Když mi děti k čtyřicátým narozeninám darovaly psa, netušila jsem, jak moc se tím změní můj život…

Příběh Haliny (45): Rodiče mi neodpustili rozvod
Autor: podle příběhu Haliny M. napsala Alžběta Morávková, Datum: 7. 4. 2023 8:00„Spolu se čtyřmi sourozenci jsme vyrůstali obklopeni láskou rodičů,“ začíná svůj dopis naše…
Komentáře