Kde budeme žít?
Celý život mám nohy pevně na zemi. Možná proto jsem pedikérka. V Praze. Mám tady svůj malý salón, roky budovanou klientelu a pocit, že někam patřím. Jenže poslední měsíce mám dojem, že se mi půda pod nohama začíná drolit.
„Viky, už jsi o tom přemýšlela?“ zeptal se mě Radek jednoho večera, když děti konečně usnuly. – „O čem přesně?“ zvedla jsem oči od diáře, kde jsem měla rozepsané objednávky na další tři týdny dopředu. – „O Beskydech. O domě. O změně.“
Změna. Slovo, které on vyslovuje s nadějí a já s knedlíkem v krku.
Radek má účetnickou firmu, funguje online, klienti po celé republice. Vydělává slušně, já taky. Neřešíme, jestli zaplatíme složenky. Řešíme, kde budeme žít.
Co by vás ještě mohlo zajímat
Příběh Šárky (46): Žádný titul ke štěstí nepotřebuju
Nechci opustit své klientky
Původně jsme chtěli stavět dům na okraji Prahy. Už jsme si dokonce projížděli parcely. Jenže pak přišly jeho Beskydy. Narodil se tam, žil s rodiči v malé vesnici. A touží tam jít zpátky. „Tam je klid, Viky. Čistý vzduch. Lesy. Děti budou venku, ne zavřené mezi baráky,“ přesvědčoval mě. – „A co já?“ vyhrkla jsem. „Moje práce? Moji klienti? Moji rodiče, co hlídají?“ – „Vždyť můžeš pracovat kdekoliv. Najdeš si nové klientky. A naši by taky třeba občas vypomohli.“
To se mu to říká.
Moje klientky nejsou jen jména v diáři. Jsou to ženy, co ke mně chodí přes deset let. Ví, kdy jsem byla těhotná s Oliverem, kdy s Laurou, kdy mi umřela babička. U pedikúry se svěřují víc než kamarádkám. A já jim. To se nepřestěhuje.
Co by vás ještě mohlo zajímat
Příběh Nikoly (40): Máme čtyři dcery a manžel chce ještě syna
Pro tchyni jsem divná
A to ani nemluvím o tom, že s Radkovou mámou se nemusíme. Tedy tváříme se na sebe mile, ale pro ní jsem divná ženská s divným povoláním, protože která slušná ženská utrácí peníze za pedikúru?
Že mám speciální podologické kurzy a že pedikúra je právě pro starší a nemocné lidi důležitá, to nepochopila. Nebo spíš nechce. Už vidím, jak s radostí hlídá děti, abych já mohla pracovat.
Děti z Prahy nechtějí
Oliverovi je osm, Lauře pět. Když jsme jim o Beskydech řekli, bylo ticho. „Já nechci pryč,“ řekl Oliver po chvíli. „Tady mám kamarády. A kroužky.“ – Laura se ke mně přitiskla: „Já chci být blízko babičky.“
Radek se zatvářil dotčeně. „Vy jste proti mně?“ – „Nejsme,“ odpověděla jsem rychle. „Jen… máme to tady rádi.“
Od té doby se doma chodí po špičkách. O domě se mluví pořád. O Praze taky. A o nás… skoro vůbec.
Tip na knihu
Bojím se, že nás to rozdělí
Jednou večer to ze mě vypadlo.
„Radku, mám pocit, že když se nepřestěhujeme, budeš nešťastný. A když se přestěhujeme, budu nešťastná já.“ – Podíval se na mě unaveně. „Tak co s tím chceš dělat?“ – „Nevím,“ přiznala jsem. „Jen se bojím, že tohle nás rozdělí.“
Neodpověděl. A to ticho bolelo víc než hádka.
Někdy sedím v salónu, masíruju chodidla cizí ženě a hlavou mi běží jediné: Je tohle začátek konce? Nebo jen zkouška, kterou máme projít? Miluju ho. Miluju naši rodinu. Ale taky miluju svůj život v Praze. A poprvé v životě mám strach, že láska možná nebude stačit, když každý chceme stát na jiné půdě.
Zatím pořád stojíme vedle sebe. Jen už nevíme, jak a kam jít dál.
