Čas jen pro mě

Myši v bytě?

Do nového bytu jsme se s manželem přestěhovali před třemi lety. Byl ve starém činžáku z třicátých let, s vysokými stropy, parketami, které příjemně vrzaly, a masivními dveřmi, jaké se už dnes nedělají. Interiér potřeboval jen drobné opravy a já byla nadšená.

Jen naše čivava Berta se tvářila, jako bychom ji přivedli do strašidelného zámku. První večer vběhla do ložnice, zastavila se u jedné stěny a začala zuřivě štěkat. „Berto, nech toho!“ okřikla jsem ji.

Jenže ona nechtěla přestat. Štěkala, kňučela, hrabala packami do podlahy a nakonec si sedla těsně ke zdi. Hlava nakřivo. Oči upřené na jediné místo.

Mysleli jsme si, že tam někde budou myši. Zavolali jsme deratizéra. Prohlédl celý byt. „Nemáte tu jedinou stopu po hlodavcích,“ oznámil nám.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Báry (36): Živý sen o babičce mi zachránil život

Co tam může být?

Jenže Berta pokračovala každý den. Někdy se u stěny dokonce rozvyla tak žalostně, že mi běhal mráz po zádech. Nikdy předtím to nedělala.

Po měsíci už jsem byla zoufalá. „Tak tu zeď vybouráme,“ navrhl Honza, můj manžel. – „Kvůli psovi?“ – „Kvůli vlastnímu klidu.“

Vzali jsme kladivo a opatrně odsekli kus staré omítky. Nejdřív nic. Pak se ozvalo duté ťuk. Honza se zarazil. „Tohle není cihla.“ Odstranil další kus omítky. Ve zdi byla malá dutina.

A v ní stará zažloutlá obálka převázaná provázkem.

Zlatý náramek!

Papír se skoro rozpadal. Uvnitř nebyl dopis. Jen nádherný zlatý náramek. Silný, těžký, s drobnými rytinami květin.

Vypadal starožitně, a přesto se leskl, jako by tam neležel desítky let.

„To snad není možné,“ zašeptala jsem. Berta přestala štěkat. Jen si sedla vedle nás, několikrát zavrtěla ocasem a odešla do obýváku.

Jako by měla splněno.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh babičky Boženky (†88): Zpráva, která přišla pozdě

Co s nečekaným nálezem?

Nejdřív jsme kontaktovali správce domu, jestli něco neví o předchozích majitelích. Ten jen překvapeně zakroutil hlavou. „Nevím.“ Pak dodal: „Zkuste zajít za paní Křížovou z prvního patra. Je jí přes devadesát. Pamatuje skoro všechno.“

Stará paní seděla u okna. Když uviděla náramek, úplně zbledla. „Ježíši…“ Chvíli jen mlčela. „Já ten šperk znám.“

Posadili jsme se a ona začala vyprávět.

Co vyprávěla stará paní

Za války prý v našem bytě bydlel zlatník jménem Emil Edelstein se svou ženou Rebekou. Byli židovského původu. Vzali se v roce 1939. Děti neměli, prý čekali, až skončí válka. Když začaly deportace, pochopili, že si pro ně přijdou.

Podle sousedů tehdy Edelstein několik nocí něco opravoval v ložnici. Nikdo netušil co.

Krátce nato oba zmizeli. Už se nikdy nevrátili.

„Říkalo se, že všechny cennosti nacisté zabavili,“ povzdechla si paní Křížová. „Ale možná... možná se mu podařilo něco ukrýt.“

Edelsteinovi existovali!

Začala jsem pátrat. V městském archivu jsem našla záznamy o obyvatelích domu. Edelstein skutečně existoval a byl hodinář a zlatník.

Roku 1942 byl Emil spolu s manželkou deportován transportem koncentračního tábora. Domů se už nikdy nevrátili. Ve spisech nebyla jediná zmínka o jejich majetku. Jen strohá věta: Majetek propadl Říši.

Jenže ten náramek ne.

Nechali jsme ho prohlédnout odborníkem. Potvrdil, že jde o ruční práci z první republiky. Na vnitřní straně objevil drobnou rytinu. Dvě písmena. R. E. Rebeka Edelsteinová? Nebo Rebeka a Emil?

Tip na knihu

Jindřich Jasný byl možná nejvýraznější kníže své doby. Na začátku jeho příběhu je ale nejisté, jestli se vlády někdy ujme. Jeho otec zemře, když jsou Jindřichovi tři roky, a chlapcovým poručníkem se stane jeho strýc Ludvík Durynský. Ten se právě oženil s Alžbětou, dcerou uherského krále. Bude chránit dědictví svého synovce, nebo se ho zmocní? Vdova po markraběti Jutta povolá v nouzi ke dvoru Lukase z Freibergu, který kolem sebe shromáždí věrné a přivolá ze Svaté země do Míšně Thomase. Änne odejde do Durynska, kde zažije šokující setkání s později svatořečenou Alžbětou a jejím nemilosrdným zpovědníkem. Stříbrný strom je úvodní díl nové ságy z fascinující doby německých dějin.(Vydalo nakladatelství Ikar.)

Hledání příbuzných

Zkoušela jsem přes různé skupiny na sociálních sítích najít jejich potomky. Po několika měsících pátrání se ozvala žena z Kanady. Jmenovala se překvapivě Rebecca a napsala, že je vnučkou Emilova mladšího bratra, kterému se podařilo před válkou emigrovat. Jméno prý dostala po pratetě z Československa.

Poslala jsem jí fotografie náramku.Odepsala téměř okamžitě. „V naší rodině se vyprávělo o zlatém náramku, který dostala Rebeka jako svatební dar. Mysleli jsme, že byl navždy ztracen.“ 

Když po roce přijela do Česka, předala jsem jí ho. Obě jsme u toho plakaly. Řekla jen: „Po více než osmdesáti letech se vrátil do rodiny.“

Co vlastně Berta slyšela nebo cítila?

A Berta? Od chvíle, kdy jsme náramek vyndali ze zdi, už si té stěny nikdy nevšimla. Ani jednou.

Možná cítila něco, co my lidé nedokážeme. Možná jen zaslechla zvuk, který jsme neslyšeli. Nebo to byla náhoda.

Kdykoli večer procházím kolem místa, kde bývala dutina ve zdi, vždycky si vzpomenu na malou čivavu, která nás tvrdohlavě nutila poslouchat.

Bez ní by zlatý náramek nejspíš zůstal ukrytý navždy.